"Fotbal je z globálního pohledu krásný v tom, že opravdu dokáže sjednocovat a smazávat rozdíly mezi lidmi, ať už jsou jakékoliv. Postavte dvě branky, rozdělte hráče na dvě mužstva a okamžitě od prvních kontaktů s míčem vám bude úplně jedno, jestli váš spoluhráč je zedník z Saudské Arábie, turista z Dánska anebo třeba utečenec z Barmy," říká autor dnešního článku Pavel Sedláček.

Podstatná je totiž hra sama a hlavně to, jak dostat ten zatracený kulatý nesmysl do soupeřovy branky. Fotbal baví lidi všude na světě a důvody proč se malí kluci a holky honí nadšeně za merunou jsou všude na světě stejné.

Z tohoto pohledu tedy prakticky není rozdíl mezi desetiletým českým hráčem a jeho australským vrstevníkem.

 

Oba dva chtějí mít radost ze hry, střílet góly a obcházet soupeře. Oba dva chtějí být součástí týmu a zažívat opojný pocit z vítězství. A oba dva obdivují Messiho z Barcelony a sní o tom, že jednoho dne půjdou v jeho šlépějích. Na druhou stranu je mezi nimi spousta rozdílů v tom, jakým způsobem se bude jejich fotbalová budoucnost rozvíjet a to hlavně v tom, že v Austrálii se fotbal mládeže dělá trochu jinak než u nás. 

V první řadě je třeba říci, že už jenom název té krásné hry se liší a pod anglickým pojmem football si tady spousta lidi představuje úplně jiný sport. Pro ně je football (zkráceně footy) jejich národní sport, který se dost podobá rugby a náš klasický fotbal nazývají stejně jako Američané pojmem soccer. Na druhou stranu Australané, kteří se v problematice orientují a mají přehled by nikdy slovo soccer nepoužili a pro ně znamená slovo fotbal to samé jako pro nás. No hold není Australan jako Australan.

V každém případě já, jakožto fotbalový trenér nevybavený jazykovým citem rodilého mluvčího, jsem poněkud zmaten jsem-li dotázán na svoji profesi, zda mám používat výraz Football Coach nebo Soccer Coach. Přiznám se, že se zatím stále držím poněkud jistějšího výrazu Soccer Coach. Nicméně mnohem podstatnější rozdíly mezi fotbalem v ČR a Austrálii jsou v celém systému fungování toho všeho.

Zatímco u nás se rozvoj fotbalové mládeže v podstatě uskutečňuje pouze na úrovni klubů (nepočítám školní tělocvik), v Austrálii je klub pouze jednou z možností, kde se děti můžou mimoškolně věnovat kopání do míče. Kámen úrazu je totiž v přestupním řádu a registraci. Zatímco u nás se mládežník po zaregistrování v nějakých 6-7 letech věku a dále svým způsobem považuje za investici klubu, a tudíž je logické, že klub v budoucnu očekává z hráče nějaký zisk a v případě přestupu jinam určitou finanční nebo jinou kompenzaci, v Austrálii tomu tak není. Tady si každý hráč (a v podstatě i dospělý pokud tedy nemá uzavřenou profi smlouvu) může vybrat klub pro každou sezónu podle svého přání a naprosto svobodně a bez jakýchkoliv obstrukcí do něj přestoupit. Z pohledu hráče zcela jistě výborná věc.

Kdo z nás nezažil problémy při přestupech, obstrukce ze strany mateřského klubu a finanční spory o výši částky za případné hostování? Má to ale i druhou stranu mince. Kluby ví, že jim hráči z žákovských a dorosteneckých kategorií můžou kdykoliv utéci někam jinam, a proto nemají důvod investovat a přehnaně se starat o kvalitu tréninku svých mužstev, což má samozřejmě dopad na rozvoj fotbalových dovedností.

Samozřejmě, že velké a silné kluby se snaží, aby jejich mládež dostávala to nejlepší, ale co se týká nižších úrovní klubu, myslím, že tam mají mnohde ještě velké rezervy. V každém případě se tady trénuje 2x, maximálně 3x týdně a rodiče si uvědomují, že zejména v dorostenecké kategorii hráč potřebuje mnohem větší zátěž, a proto tady funguje množství všelijakých komerčních akademií a fotbalových programů, kde hráči trénují nad rámec svých klubových povinností. Mimo to, existují i programy pro mládež organizované samotným fotbalovým svazem. V jednom takovém vlastně působím jako trenér i já.

Pracuji pro fotbalový svaz státu Nový Jižní Wales (Football NSW), což je v podstatě zaštřešující organizace soutěží všech věkových kategorií daného státu, stejně jako u nás ČMFS. Jediná soutěž, která má vlastní organizaci je celoaustralská A League mužů, ve které mimo jiné působí i Sydney FC s trenérem panem Lavičkou. Football NSW se podílí na rozvoji mládeže celou radou aktivit, z nichž vyčnívá především program nazvaný Project 22 (česky Projekt 22). Číslo 22 v tomto případě indikuje rok 2022, do kterého si stanovil Australský fotbalový svaz (zastřešující organizace svazu ze všech australských států a teritorií) cíle, kterých má fotbal v Austrálii dosáhnout. Jedním z cílů bylo i pořádání MS právě ve zmiňovaném roce. Tento cíl, jak všichni dobře víme, už zůstane nesplněn, neboť ačkoliv se Austrálie dostala do užšího výběru, na pořádání turnaje se může těšit Katar.

V každém případě mnohem podstatnější a důležitější cíle byly stanoveny v rozvoji mládeže a také ve výsledcích australských reprezentačních a klubových mužstev, které mají být opakovaně dosahovány. Jen pro představu je pro reprezentační mužstvo mužů do roku 2022 stanoveno být stabilně do 10. místa na světě v žebříčku FIFA a na MS se v daném roce probojovat do semifinále. No… ambice Australanům určitě nechybí, ještě zbývá je naplnit. Program Project 22 je zaměřen na věkovou kategorii 9 až 14 let a má za úkol zajistit doplňkový tréninkový proces pro nejtalentovanější hráče. Jedná se o mimořádně prestižní záležitost, kdy je celý program plně hrazen svazem a o volná místa se každoročně uchází množství hráčů v tzv. trials (zkouškách).

Hráči, kteří projdou Projectem 22 by měli v budoucnu tvořit páteř základny pro australskou reprezentaci právě na výše zmiňovaný šampionát. Podle věku jsou rozděleni na 3 skupiny : U9 -U10, U11-U12 a U13-U14. Nevím, jak probíhá program v jiných městech státu Nový Jižní Wales, ale v Sydney to funguje tak, že je celé město rozdělené na 5 regionů a v každém regionu trénují všechny věkové kategorie v počtu cca 12 – 15 hráčů v jedné skupině. Kromě Projectu 22 organizuje svaz i komerční program pro děti, které se nedostaly do výběru plus věkovou kategorii U7-U8. Tento program si ovšem platí rodiče sami a probíhá paralelně na stejném hřišti a ve stejný čas jako Project 22. Jednotlivé regiony spolu čas od času hrají přátelská utkaní a je třeba říct, že tyto zápasy maji velmi vysokou úroveň.

Přiznám se, že nevím jaká je přesně úroveň mládežnického fotbalu v místních klubech, ale co jsem zatím viděl a s kým pracuju, tak musím říct, že někteří kluci jsou opravdu talentovaní a mezi stejně starými hráči naší Sparty nebo Slavie by se podle mě určitě neztratili. Celý tréninkový proces, který tady používáme vychází z plánu, který vypracoval Australský svaz na základě mnoha stáží místních odborníků ve fotbalových klubech a školách po celém světě a v podstatě se dá říct, že vychází z holandského a španělského modelu, který je aplikován na australské podmínky. Plán obsahuje metodický postup a kvantům cvičení, které mají trenéři aplikovat plus upravuje pravidla soutežní hry v jednotlivých věkových kategoriích.

Obecně jde o to rozvíjet u hráčů především technickou a taktickou stránku hry, takže v podstatě úplně všechno se dělá s míčem a zvláštní pozornost je věnována soubojovým cvičením 1 na 1. Je třeba říct, že tréninkový proces má opravdu svoji kvalitu a mnohdy mě místní mladí hráči překvapují nejen tím, co umějí na hřišti, ale i svým chovaním a tím, že to mají na svůj věk poměrně slušně srovnané v hlavě.

Samozřejmě, že to jsou ještě děti a občas zazlobí, ale jinak se dá říct, že s disciplínou nejsou žádné problémy. Co se mi opravdu líbí je třeba jen to, že před každým tréninkem přijde každý hráč za trenérem a pozdraví ho pevným stiskem ruky a po tréninku se s ním stiskem ruky zase rozloučí a poděkuje mu za trénink. Podle mě se Australani o svoji fotbalovou budoucnost bát nemusí, i když semifinále na MS…. no nevím nevím ;-) ...fotbal je v každém případě na vzestupu.

Přestože tady není v očích veřejnosti ani zdaleka sportem číslo 1, v počtu dětí, které se věnují jednotlivým sportům je to jednoznačně nejpopulárnější aktivita. Přesto je tady spousta problémů, na které fotbalový nadšenec každý den narazí a některé z nich mohou přijít člověku z Evropy poněkud směšné. Za základní mínus považuju zejména nedostatek kvalitních hřišť a fotbalového materiálu obecně. Tréninky probíhají na veřejných hřištích, které jsou majetkem městských částí a tudíž tým nemá k dispozici ani vlastní šatnu. V praxi to probíhá tak, že rodiče dítě přivezou autem už převlečené a připravené na trénink, většinou celý trénink pozorují a po tréninku ho špinavé a zpocené odvezou zase domů.

Někdy mi přijde trochu vtipné, že jediná osoba, která přijede na trénink za použití MHD jsem já jakožto trenér. Zajímavé je také to, že se poměrně hodně často stává, že jsou tréninky zrušeny kvůli počasí, což člověk zocelený trénováním v českých povětrnostních podmínkách mnohdy nechápe. Stačí, aby dopoledne lehce zapršelo a městská část uzavře hřiště z důvodu nezpůsobilého terénu. U nás by se samozřejmě normálně trénovalo a ještě by si hráči pochvalovali, že míč pěkně po trávě jezdí.

Další pro mě nepochopitelnou záležitostí jsou branky. Malé přenosné branky jsou tady na veřejných hřištích zakázány kvůli bezpečnosti. Kdysi prý branka na někoho spadla a od té doby k nim děti nesmí mít volný přístup. A co se týče klasických velkých branek, tak ty na hřišti jsou ale postrádají jak sítě brankové, tak pochopitelně taky ty velké záchytné za nimi, které člověk ocení zejména při střelbě. Nikdy nepochopím, jak může někoho bavit střílet na branku a po každé střele se proběhnout nějakých 50 m a víc pro míč. V každém případě si já na tréninku vystačím s tyčema a branky v podstatě ani nepotřebujeme.

Dalším, a podle mě, mnohem závaznějším problémem v mládežnickém fotbale v Austrálii je ale udržení motivace pokračovat v kariéře ve věku kolem 16 až 19 let. V tomto směru trpí Austrálie svoji izolovaností, kdy mladí hráči ztráceji motivaci dál hrát, protože cítí, že Evropa je daleko a místní A League jim nepřijde dost atraktivní a i tak poměrně dost zavřená. Stále tady prostě chybí tradice a plynulá návaznost soutěží, která by těm talentovaným umožnila plynulý přechod do dospělého profi fotbalu. Vždyť samotná A League existuje teprve sedmým rokem.

V posledních letech, ale k lepšímu povědomí fotbalu přispívá rozvoj moderních technologií, kdy není problém sledovat zápasy Evropských soutěží v televizi nebo na internetu. Podle mě fotbal v Austrálii půjde určitě nahoru. Otázkou jen zůstává, zda to bude dost rychlé na to, aby dohnal svoje evropské a jihoamerické vzory.