V seriálu rozhovorů na stránkách trenérského portálu www.trenink.com se pokoušíme otevřít debatu k tématům, která by měla zajímat trenéry jak v klubech na všech výkonnostních úrovních, tak u různých věkových kategorií. Poslední dva rozhovory byly Jak pracovat s malým počtem hráčů na tréninku? a také Odkud padá nejvíce branek?
Na otázky dnes odpovídá Jiří Formánek, trenér který působil jak u mládeže, tak u dospělých od druhé ligy po divizi, současně je editorem stránek www.trenink.com.
Jak vidíte problematiku sledování soupeřů a přípravu taktiky na zápas Vy? Z vašeho pohledu, ve vašich podmínkách?
Od jaké výkonnostní úrovně je nutné sledovat soupeře?
Hned v případě první odpovědi trochu uteču od otázky, protože mnohem důležitější než výkonnostní úroveň je pro sledování soupeře rozdělení na dorostence a dospělé na straně jedné a mladší věkové kategorie na straně druhé.
Trenéři mládeže by spíše než sledování soupeře měli směřovat svoji energii do svých hráčů, do hráčů, kteří musí zlepšovat svoje individuální dovednosti. Sobotní individuální trénink je pro mladé hráče mnohem přínosnější než informace o tom jakým systémem hraje soupeř, jaké jsou jeho přednosti a nedostatky nebo jakým způsobem soupeř zahrává standardní situace.
Pokud se vrátím k položené otázce, tak pokud se trenér domnívá, že informace o soupeři mohou výsledek utkání ovlivnit v prospěch svého týmu, tak prakticky klidně od úrovně okresního přeboru.
Vedle vlastního sledování je důležité, aby trenér výsledky svého pozorování dobře vyhodnotil a poté byl schopen předat svým svěřencům. Bez toho ztrácí sledování smysl, protože pokud potřebné znalosti o soupeři bude mít trenér pouze ve své hlavě, tak to týmu mnoho nepomůže. Stokrát může trenér po zápase vykřikovat, že to věděl, ale pokud svoje informace nepředá hráčům a hráči je nepřenesou na hřiště, tak trenér sledováním pouze ztrácel čas.
V čem je výhoda, když soupeře trenér jede sledovat?
Pokud trenér po sledování dokáže správně analyzovat získané poznatky, tak má představu o síle soupeře, jeho slabinách nebo přednostech. V případě, že má trenér tyto informace, tak může korigovat taktiku, usměrnit chování svých hráčů v konkrétních situacích nebo upozornit na typické řešení herních situací.
Hráči by však neměli dostat tyto informace až několik desítek minut před vlastním utkáním, ale pokud po hráčích požadujeme, aby předané informace vstřebali, tak je třeba zařazovat konkrétní cvičení, hry a standardní situace již v průběhu týdenního mikrocyklu, který utkání předchází.
Kolik zápasů by měl trenér vidět, aby si mohl o soupeři udělat ucelený obrázek? Stačí jeden zápas?
Nemyslím si, že by stačil pouze jeden zápas, pro prvotní představu nebo v případě výrazně slabšího soupeře je to jistě dostačující, ale pokud se jedná o klíčové utkání, tak je třeba soupeře vidět ve dvou utkáních. Opakované sledování eliminuje případ, že by trenér některou z důležitých informací při svém sledování nepostihl. Ideální je, když jednoho soupeře vidí trenér a někdo další z realizačního týmu, protože ne nadarmo se říká více očí, více vidí.
Moje vlastní zkušenost je taková, že pokud se rozhodnete sledovat soupeře, tak vždy si vyberte utkání, která soupeř hraje buď doma nebo venku, podle toho kde se soupeřem hrajete. Prakticky nemá význam sledovat dvě po sobě jdoucí utkání doma, venku. Výkon, taktika i chování jednotlivých hráčů se v domácím prostředí a venku obvykle diametrálně liší.
Na co by se při sledování soupeře měl trenér zaměřit? Co je podstatné a co méně?
Především by trenér měl utkání sledovat, neměl by se nechat rozptylovat, protože pak se často stane, že ta nejdůležitější věc naší pozornosti uteče. Trenér by k utkání měl přistoupit zodpovědně i z pohledu času, protože sledování od patnácté minuty nebo odchod z utkání dvacet minut před koncem může mít za následek, že trenér hráčům předává neúplné nebo zcela mylné informace.
Sledovat musíte všechno. Od základního rozestavení, chování týmu když má míč pod kontrolou nebo naopak jeho reakce na ztrátu míče, jakou roli mají jednotliví hráči, jak se hráči chovají při zakládání útoků, jakým způsobem ho vedou, jestli se ve hře objevují nacvičené akce, zda je ve hře vidět rozdíl pokud jsou na hřišti konkrétní hráči, jak se tým chová po prostřídání, jakým způsobem tým řeší útočné a obranné standardní situace.
Snažte se tyto informace hráčům podat pokud možno co nejsrozumitelněji a pokud možno obvyklým způsobem, tak aby věděli co je a co není důležité.
Může kouč na sledování soupeře najít podstatný detail, který pak třeba rozhodne zápas? Pro koho je sledování soupeře naopak zbytečné?
Už jsem to zmínil v první odpovědi. Trenéři mládeže by se měli věnovat především svým hráčům, své taktice, motivaci svých hráčů pro další zlepšování a především zpětné vazbě hráčům co udělali špatně, ale současně nezapomínat hráče pochválit za věci a akce které hráči zvládli nebo se proti předchozím utkáním zlepšili.
Taktika vedení zápasu: jak by měl trenér na tým působit?
Pod týmovou taktikou si já osobně nepředstavuji pár křížků, koleček a klubko chaoticky načmáraných čar na taktické tabuli půl hodiny před výkopem, tak jak to někdy hráči zažívají.
Taktika zápasu by měla být součástí minimálně předzápasové tréninkové jednotky, tak aby hráči měli čas pojmout vše, co trenér před utkáním naordinoval a v jeho průběhu bude po hráčích požadovat.
Taktika vedení zápasů je na závislá na temperamentu trenéra, jeho zkušenostech i složení týmu, který trenér vede. Není univerzální recept, který by fungoval všude. Jinak se trenér bude chovat k týmu, kde má exligové hráče a jinak týmu plného dorostenců.
Co je z tvého pohledu nejdůležitější? Aby působil klidně?
To záleží na situaci. Pokud by trenér vystupoval pouze klidně a to v každé situaci, tak si na to tým rychle zvykne a postupem času propadne apatii. Pokud mluvím k celému týmu, tak je třeba rozpoznat, kdy zachovat klid a kdy je potřeba naopak zvýšit hlas, vybudit tým. Individuálně se trenér musí rozhodovat podle znalosti jednotlivého hráče. Některému hráči klidné pohovor přidá sebedůvěru a jistotu, dalšímu hráči pomůže pouze pověstný poločasový fén.
Měla by se taktika týmu nějak přizpůsobit sledovanému soupeři, nebo by mělo mužstvo pořád hrát svou hru a systém, pokud nějaký má?
Dle mého názoru, by se tým se měl dlouhodobě připravovat na taktiku, kterou se chce prezentovat v utkáních. Měl by se tréninkovém procesu snažit najít si svou cestu, svůj styl, který ovládá a kterým se bude prosazovat v utkáních. To vše podle představ trenéra, který by měl mít představu co a jak chce, aby jeho tým hrál.
Trenér by na základě svého pozorování měl vyhodnotit, zda je potřeba týmovou taktiku upravovat nebo zda postačí korekce v případě jednotlivých postů. Hráči by vždy měli vědět, co po nich trenér chce, jak se mají zachovat v konkrétních herních situacích.
Jakým směrem a stylem se dá během zápasu měnit taktika?
Taktiku lze měnit především stanoveným rozestavením, prohozením hráčů na jednotlivých postech, střídáním hráčů, kteří neplní stanované taktické úkoly.
Ideální prostorem pro zásadní změnu taktiky je poločasová přestávka, kde má trenér k dispozici všechny hráče, kteří trenérovi mohu věnovat plnou pozornost, což při vlastní hře možné není.
Jde to vůbec v průběhu zápasu, nebo je jediná šance o poločasové přestávce?
Poločasová přestávka je ideální, ale chování jednotlivého hráče lze upřesnit nebo korigovat i v průběhu utkání. Já osobně preferuji to, že pokud to je jen trochu možné, tak si hráč stáhnu k autové čáře u laviček a předám mu informace sám nebo přes asistenta. Nejsem zastáncem předávání informací přes hráče, ani posílání papírků, tak jak to někdy vidíme i v Lize mistrů.
Jsou nějaké základní taktická schémata?
Existuje jich celá řada. Pokusím se to parafrázovat a demonstrovat na příkladu z kulinářství. Všichni z nás znají neustále debaty a diskuse o tom jaké rozestavení je nejlepší? Zda je to 4:4:2, 4:2:3:1, 4:3:3 nebo jakékoliv další?
Rozestavení týmu si představte jako formu na bábovku. Co je ale v případě bábovky důležitější? To jak ocukrovaná bábovka bude vypadat na talíři nebo jak bude chutnat? Tedy jaké těsto, podle jakého receptu do formy nalejete. Určitě to jak bude chutnat. Sebehezčí bábovka, která vám nebude chutnat je k ničemu.
Stejné je to s rozestavením u fotbalových týmu. Není důležité, jaké rozestavení zvolíte, ale jaké úkoly hráčům rozdáte, jakou roli jim předělíte a co po nich v průběhu budete požadovat. To je recept, který je mnohem důležitější než forma.
Jaké taktické zbraně se dají využívat (např. střídání, zdržování, rozhození soupeře) a v jakých chvílích k nim přistoupit?
Úmyslné zdržování nebo nesportovní chování není taktika, ale unfair styl vedení zápasu, který však často přinese kýžený bodový zisk. To nejsou taktické zbraně, přestože o nich takto v televizi při přenosech hovoříme. Je otázka, zda je při utkáních tolerovat.
Střídáním je možné utkání výrazně ovlivnit, je na trenérovi, aby poznal, co jeho tým potřebuje.