Dnes už známe oba finalisty nejprestižnější klubové soutěže v Evropě a možná i na světě, Ligy mistrů. Po Chelsea se druhým finalistou stal zástupce německé Bundesligy Bayern Mnichov. Podle mého je jeho postup přes Real Madrid překvapivý, ale zasloužený. Mě osobně zejména jeho výkon v odvetě v Madridu překvapil.

Kdo pravidelně čte moje webové stránky, tak ví, že patřím k těm, kdo tvrdí, že německá Bundesliga je u nás přeceňovaná. K tomu vždycky dodávám, že výjimkou je Bayern Mnichov, i když letos podruhé za sebou nezískal titul mistra.

Přesto mě včerejší konfrontace s b překvapila v tom smyslu, že Bayern byl aktivnějším týmem, byl dokonce silnější na míči, dobře kombinoval, jeho hráči byli daleko pohyblivější.

Real po obdržené brance, kterou Bayern upravil stav utkání na 2:1, neměl evidentně sílu vystupňovat tempo a před zaplněným stadionem přidat potřebnou další branku, aby změnil jistotu prodloužení ve svůj přímý postup. Kromě jednoho motivačního aspektu ve prospěch bavorského týmu a vlastně celého klubu, kterým bylo místo konání finálového utkání letošního ročníku Ligy mistrů, kterým bude 19. května stadion Bayernu Mnichov, jsem zjistil další okolnost, která výkony obou soupeřů ovlivnila. Nedělám to proto, abych hledal výmluvu pro vyřazení favorizovaného Realu Madrid. Jen hledám vysvětlení toho, co jsem viděl a co mě překvapilo.

Psychický a fyzický stav obou týmů byl zcela rozdílný ve prospěch Bayernu Mnichov. Důvody jsou naprosto přirozené a objektivní. Vyplývají z průběhů nejvyšších fotbalových soutěží v obou zemích, tedy německé Bundesligy a španělskéPrimera Division. Porovnávejte tedy se mnou.

Bayern byl v určité výhodě již před prvním utkáním v Mnichově, protože v Bundeslize již bylo již v tu dobu prakticky rozhodnuto o titulu pro Dortmund a Bayern si proto mohl dovolit pošetřit svoje klíčové hráče v utkání s Mainzem. Trenér Heynckes to, jak jsem se už tenkrát zmínil, udělal. V základní sestavě nastoupili jen oba stopeři Boateng a Badstuber (tam se moc neběhá) a Schweinsteiger s Robbenem. Hráči Realu a jejich trenér Mourinho měli před sebou sobotní utkání s Barcelonou, v kterém museli bránit svůj čtyřbodový náskok, pokud chtěli být šampionem ve Španělsku. Trenér proto šetřil před utkáním v Mnicově s Gijonem jen čtyři fotbalisty a po utkání v Mnichově musel do El Clásica nasadit, s jedinou výjimkou (Marcelo), stejnou sestavu, která hrála včera odvetu s Bayernem. A jak to naopak mohl udělat Bayern Mnichov? V sobotním bundesligovém utkání, tedy ve stejný den jako Real v Barceloně, nastoupili v základní sestavě v Brémách jen dva fotbalisté. Záložník Gustavo (na stopéru, kde se tak neunaví) a Schweinsteiger. Ostatní se nejen psychicky, ale i fyzicky už připravovali na středeční odvetu v Madridu. V tomto momentu se situace, kdy Bayern nevyhraje letos Bundesligu, stala jeho velkou výhodou. Real naopak bude mít sice letošní španělský titul, ale nebude hrát finále Ligy mistrů.

V podobné nevýhodné pozici byla ve druhém semifinále Ligy mistrů Barcelona v souboji s Chelsea. Fotbalisté v těchto klubech jsou sice zvyklí na zápasový rytmus středa – neděle, ale na konci sezóny se únava již kumuluje a hlavně se to projeví, pokud jeden ze soupeřů je, z tohoto pohledu, v jiné, tedy příznivější situaci. A to tentokrát hráči londýnské Chelsea a mnichovského Bayernu byli. Opakuji, tím vůbec nechci znehodnocovat jejich zasloužené postupy do finále. Jen se snažím přijít na jeden z důvodů, proč v těchto celkem čtyřech utkáních favorité (hráči Realu Madrid a FC Barcelony) nepodali očekávané výkony a vypadali unaveněji, než jsme u nich zvyklí.