Znáte ten pocit po nedělním zápase? Celý týden jste s kluky na tréninku pilovali kličky a střelbu, ale na hřišti jako by to zapomněli. Místo krásných akcí a herní inteligence vidíte jen chaos a hráče, kteří nevědí, kdy a co mají udělat. Pravda je taková, že my, trenéři v menších klubech, často bojujeme s „paradoxem vesnického fotbalu“ a svůj vzácný čas pálíme metodami, které zkrátka nepřinášejí takové výsledky, jaké bychom si přáli.

Všichni víme, jak to chodí. Vlítneme div ne rovnou z práce na hřiště, kde už na nás čeká klidně patnáct natěšených a divokých dětí. Většina z nás obětuje trénování spoustu volného času, děláme to v podstatě zadarmo a bez nás by se ty děti k fotbalu často vůbec nedostaly. Za to si každý z vás zaslouží obrovské uznání.

Právě proto, že je náš čas tak cenný, je ale hřích s ním plýtvat. A tady se chytáme do pasti. V čem náš paradox spočívá? Máme naprosté minimum času, ale tréninky stavíme tak, jako bychom měli k dispozici dokonalé podmínky a nekonečné množství času profesionálních akademií. Aby to naše úsilí neslo ovoce, zkusme náš přístup trochu posunout. Odpoutejme se od způsobu trénování, který sami vidíme, že není ideální, a stavme dětem tréninky tak, aby co nejvíc připomínaly opravdovou hru, se kterou se potkají o víkendu.

Iluze velkého fotbalu na malém hřišti 

Když si to spočítáme, máme na kluky a holky často jen dvě tréninkové jednotky týdně, což je v součtu nějakých 180 minut. A jak velkou část z tohoto vzácného času trávíme tím, že děti stojí v zástupech a čekají, až na ně přijde řada? A když konečně na řadu přijdou, tak jdou provádět tu či onu předepsanou kličku na kužel nebo v lepším případě na pasivního obránce, nějaký druh slalomu, přihrávky v zástupech, střelbu typu „a teď pravou nohou“ po naražení s trenérem, cvičení typu “přihraj tam, běž jinam“, nebo jiný podobný dril.

Děláme to s tím naprosto nejlepším úmyslem. Máme pocit, že bez těchto nadrilovaných základů se děti v reálné hře prostě neobejdou. Zní to logicky, vždyť přesně takhle trénovali v mládí i mnozí z nás. Jenže realita mluví jinak. Náš už tak kriticky krátký čas na tréninku takto využíváme tím vůbec nejméně efektivním způsobem. Kdybychom těch 180 minut dokázali využít jinak, fotbalovost a rozhodování našich hráčů by se výrazně zlepšily.

Past jménem „izolovaný dril“ 

Izolovaný nácvik není sám o sobě absolutní zlo. V amatérských podmínkách je ale jeho využívání mnohem rizikovější a méně efektivní než v akademiích. Narážíme zde totiž na dva obrovské problémy:

• Nemáme šanci opravovat chyby. Abyste z izolovaného drilu vymáčkli maximum, musíte u každého hráče neustále ladit detaily – postavení těla, švih, směr a razanci prvního doteku. Jeden trenér na patnáct dětí tohle ale prostě fyzicky nestíhá. Děti pak cviky provádějí polovičatě a špatné návyky si jen zbytečně a bez korekce fixují.
• Vypínáme jim fotbalové myšlení. To nejdůležitější ale je, že když proti hráči nestojí soupeř, chybí mu vnímání hry. U kuželu nebo v předepsané “choreografii” - třeba to cvičení “přihraj tam, běž jinam” hráč nemusí řešit prostor, protihráče ani spoluhráče. Nenaučí se to absolutně nejdůležitější. Kdy, kde a proč danou dovednost v reálné hře vůbec použít.

Má tedy izolovaný nácvik vůbec své místo?

Rozhodně ano! Jen ho musíme používat vědomě a cíleně. Tři příklady:

• Mám úplného začátečníka, který přijde na trénink mezi jiné děti, které jsou již o něco dál. Izolovaný nácvik mu může pomoci s překonáním počátečního ostychu, poznáním úplných základů bez toho, aby byl nervózní a nabytím sebevědomí.
• Po úrazu může izolované provádění dovedností hráči pomoct se znovunabytím sebedůvěry ve své schopnosti.
• Hráč má nějaký opravdu špatný návyk v provedení určité techniky, který mu brání v dalším rozvoji a limituje jej při hře. Například přebírá míč vždy čelně a nikdy ne do otevřeného postavení a do prostoru, takže je pak okamžitě pod tlakem.

Ve všech těchto případech slouží izolovaný nácvik nicméně jen jako přechodně používaný nástroj k vyřešení velmi specifického problému. Jakmile je problém vyřešen, hráč se vrací do herních situací.

Propast mezi kuželem a nedělním zápasem 

Taky se vám to stává? Přijde víkendový zápas, konečně tedy ta chvíle, kdy se naplno může projevit, co se kluci naučili. No a pak tam v průběhu zápasu stojíte a nevěřícně kroutíte hlavou: “Proč sakra nedělají to, co v úterý a ve čtvrtek do zblbnutí pilujeme?” Odpověď je překvapivě jednoduchá. Pro dětský mozek jsou „klička kolem kuželu“ a „klička pod tlakem v zápase“ dva naprosto odlišné sporty. Snad si rozumíme, že “klička kolem kuželu” je metafora pro jakoukoliv izolovaně trénovanou dovednost.

U kuželu mozek jen mechanicky hýbe nohama. Ve hře musí hráč vnímat těžiště protihráče před ním, volný prostor i pozici spoluhráčů a dalších protihráčů – a to všechno bleskově vyhodnotit dřív, než se ke kličce vůbec odhodlá. A nakonec může situaci vyřešit i úplně jinak než kličkou.

Pokud na tréninku učíme ten první sport, ale o víkendu po nich chceme ten druhý, nemůžeme se divit, že to dře. Na vesnici nemáme čas trénovat sport, který se vlastně nehraje. Musíme izolovaný dril rovnou nahradit herními situacemi (1:1, 2:1, 3:2), kde je přítomen soupeř a dítě tak přirozeně řeší reálný fotbalový problém.

Proč se starého přístupu stále tolik držíme? 

Mnoho z nás má tendenci říkat: „Takhle jsme sami kdysi trénovali a jací z nás vyrostli fotbalisti. Fungovalo to tehdy, musí to fungovat i teď.“ Když se k tomu přidá prvek nostalgie a připomínání si dřívějších úspěšných generací a hráčů jako je Nedvěd nebo Poborský, tak je naprosto jednoduché vysvětlit, proč se pořád snažíme trénovat jako tehdy.

Zapomínáme ale na jeden extrémně zásadní fakt, na vliv „ulice“. Dřív jsme kromě tréninků trávili klidně dalších dvacet hodin týdně neřízeným hraním na plácku za barákem. Herní myšlení a řešení situací jsme do sebe nasáli do značné míry tam. Izolovaný dril na tréninku třikrát týdně nám tolik “nevadil”, protože hru samotnou jsme měli už v krvi z venku. Dnešním dětem ale tento pouliční prvek absolutně chybí. Pokud jim prostor k samostatnému hernímu rozhodování nedáme my na tréninku, nenaučí se to nikde. Pokud převládá v tréninku řízený dril, bereme jim i tu poslední šanci naučit se fotbal skutečně hrát.

A co argument typu: „Já přeci viděl video z tréninku v akademii Ajaxu a taky to tam takhle dělali!“ To bude nejspíš pravda. Ale pokud tam kluci trénují 10 hodin týdně a z toho dají hodinu a půl na dril, zbývá jim pořád obrovská spousta času na herní rozvoj. My si luxus takového plýtvání časem na našich trénincích dovolit nemůžeme.

Buďme chytřejší! 

Je už asi patrné, že na vesnici taháme za kratší konec provazu. Nemáme dostatek trenérů k týmům, ideální počty dětí, mraky tréninkového času ani vybrané talenty. O to chytřejší a efektivnější proto musíme být. 

Vážíte si svého volného času, který fotbalu dáváte? Pak nedovolte promarnit ani minutu cvičením, u kterého děti nemusí číst hru a samostatně se rozhodovat. Investujte tento čas do cvičení, která simulují opravdovou hru, a uvidíte, jak vaši hráči půjdou výkonnostně nahoru.

Čtyři pravidla pro realističtější cvičení

Abychom tu „chytrost“ přenesli z papíru do reality, zkusme se při plánování každého tréninku držet těchto čtyř pravidel:

1. Zjednodušujme, ale neřezejme. Pokud dětem cvičení nejde, neodstraňujme z něj soupeře nebo jiné prvky, které jsou při reálné hře zásadní. Raději jej zjednodušme třeba tím, že zvýšíme počet útočníků, zvětšíme herní prostor, nebo přidáme druhou branku, do které lze dát gól, než abychom obránce rovnou nahradili statickým kuželem.
2. Dovednost, ne gymnastika. Nechtějme po dětech jen provádění mechanických pohybů. Nechme je řešit herní problémy a to, že ta řešení nebudou vždy správná, berme jako přirozenou součást učení. V zápase je totiž hráčem zvolené řešení vždy odpovědí na konkrétní a jedinečný problém: Hráč nedělá kličku, protože to na něj volá trenér, ale protože mu obránce zavřel cestu, on nemá možnost přihrát lépe postavenému spoluhráči, a proto vyhodnotil kličku jako nejvhodnější cestu. (Tady je důležité vyvrátit jeden častý omyl: To, že necháváme hráče samostatně řešit problémy, neznamená, že je při tom nemůžeme koučovat. Jen to musíme dělat jiným způsobem – naváděním a otázkami, ne diktováním řešení.)
3. Vraťme do tréninku plácek. Chaos je náš nejlepší pomocník. Nebojme se herních cvičení, která vypadají chaoticky a dělají se v nich chyby. Právě v ten moment se totiž klukům tvoří skutečné fotbalové myšlení a učí se orientovat v neustále se měnícím prostředí.
4. Zabijme mrtvý čas. Mrtvý čas na tréninku netvoří jen dlouhé fronty a fyzické stání v zástupu. Z pohledu rozvoje hráče je úplně stejně promarněná i každá vteřina, kdy jede hráč na autopilota – tedy čas strávený v pasivním čekání nebo ve cvičeních, kde sice běhá, ale funguje jen jako dálkově ovládaná figurka plnící předem nadefinovanou choreografii. Čas je náš nejvzácnější zdroj a my ho musíme beze zbytku investovat do situací, kde hráči musí neustále mozek používat.

 

>>> Příklady z praxe <<<

 

Závěr 

Otevřeně si řekněme, že připravit takový trénink bolí trenéra (minimálně ze začátku) víc, než když vezme nějaká cvičení z internetu, nebo která si pamatuje z mládí. Musíme také potlačit své ego, protože při takovém tréninku nebudeme mít vše na povel a perfektně pod kontrolou. Navíc to na hřišti bude pro nás i případné diváky vypadat výrazně víc chaoticky.

Bude tam víc zkažených přihrávek a zmatků než u krásně vypadajících zástupů. Tohle je daň, kterou musíme být připraveni zaplatit za to, že děti učíme dovednosti v reálném prostředí, kde se kromě provedení učí také vnímání a rozhodování, tudíž že se z nich snažíme vychovat opravdové fotbalisty!

TIP REDAKCE