Závěr týdne a s ním i odpolední článek na stránkách trenérského internetového magazínu trenink.com, bude patřit dvanácté části seriálu autora Milana Holuba, který si již dříve pro čtenáře připravil úspěšný článek Americké léto - pro ty, kteří chtějí trénovat mládež v USA.

Dvanáctá část seriálu popisuje jak se fotbalová kultura a historie podílejí na rozhodování o výběru formy organizace hry. Základní rozestavení národního mužstva často odráží způsob hry předních celků v zemi.

Dnešní článek navazuje na pět předchozích [7] [8] [9] [10] [10] díl seriálu.

Ve většině zemí jsou fotbalová kultura a historie důležitými faktory, které se podílejí na rozhodování o výběru formy organizace hry. Základní rozestavení národního mužstva často odráží způsob hry předních celků v zemi. Od úspěchu národního mužstva pod vedením Franze Beckenbauera hrál v Německu nejen reprezentační výběr systémem 5:3:2 nebo 3:5:2.

Můj názor je, že se nedá mluvit o dvou různých herních systémech. Zde by bylo na místě se ptát, zda krajní obránci v pětičlenné obranné linii nemají, vzhledem k jejich funkcím, podobné úkoly jako krajní obránci či středopolaři v brazilském pojetí systému 4:4:2, protože tito hráči se podílejí na přípravné i útočné fázi. Podle typologie hráčů a způsobu hry v obranné a přípravné fázi se zdá, že 5:3:2 je základním rozestavením.

Dalším příkladem tradiční fotbalové země, kde národní tým a kluby zvolily stejnou organizační formu je Anglie. Stejně jako třeba Brazílie, Švédsko a Norsko tyto týmy hrají se čtyřčlennou obranou v řadě. Brazilci používají různé formy spolupráce obránců a středopolařů v přechodové fázi při získání míče. Jejich 4:4:2 je velice variabilní při uplatňování různých strategických přístupů. Brazilské pojetí tohoto rozestavení je instruktážní ukázkou pro všechny stoupence tohoto systému. Každý trenér do tohoto systému vnáší své představy, ale opět nezbývá než připomenout, že trenér je jen tak úspěšný, jak úspěšní jsou hráči na hřišti.

Jiným příkladem je Itálie. Většina týmů vychází z rozestavení 4:4:2 a trenéři rozhodují o výběru konkrétní varianty. Některé italské týmy hrají se dvěmi útočníky zatímco jiné preferují jednoho hráče na hrotu s podporou staženého útočníka a případně ofenzivního záložníka.

Různé varianty se dají vystopovat i v rozestavení středopolařů. V době kdy v AC Milán společně hráli Van Basten, Gullit a Rijkaard, hrál tento tým se čtyřčlennou zálohou v jedné linii. Každý z hráčů měl své specifické úkoly. Jeden hráč víc kontroloval a zajišťoval vykrytí prostoru. Jiný měl více úkolů při podpoře útoku. Někteří italští trenéři preferovali dva typické střední záložníky v kombinaci s volnějšími hráči po stranách.

Toto rozhodnutí vždy záleží na trenérově představě o způsobu hry a na schopnostech hráčů, které má trenér k dispozici. Samozřejmě, že vždy se bude jednat o základní rozestavení 4:4:2 jak je čitelné hned při výkopu.

Nyní bych se chtěl krátce vrátit k rozestavění 3:4:3. Toto rozestavení nepokládám za samostatný systém, a to i proto, že má jen málo zastánců. V Barceloně takto hrál Louis van Gaal, ale spíše jako výjimka potvrzující pravidlo. Na toto rozestavení bychom se měli dívat jako na útočnou variantu systému 4:3:3.

Klubové tradice

Kromě stylu hry národního týmu, mají na herní systém klubu vliv klubové tradice. Typickým příkladem je zde Ajax Amsterdam. Celé roky hraje Ajax se dvěmi typickými křídelními útočníky. Trenéři sice mohou částečně modifikovat styl hry, ale nelze si představit, že by hra Ajaxu byla založená na defenzívě a rychlých proti útocích bez využití dvou křídelních útočníků. S podobným přístupem pohořel trenér Ivič. Fanoušci nechtějí vidět své mužstvo zalezlé na vlastní polovině jak čeká na chybu soupeře. Ajax vždy musí tvořit hru a hrát útočný fotbal a to i za cenu dílčích neúspěchů.

Trenérovy představy

Trenérovy vize jsou dalším faktorem rozhodujícím o stylu hry. Jedna z prvních otázek, kterou si trenér musí zodpovědět je, zda chce vyhrávat za každou cenu a nebo hrát pohledný útočný fotbal k potěše fanoušků a to i s riziky s tím souvisícími. V mnoha zemích se od kouče chce, aby jen vyhrával. Ať to stojí co to stojí. Zde v Nizozemsku tomu je jinak. Vytrpěné vítězství nemůže místního fanouška uspokojit.

Důležitý je způsob, kterým vyhráváte. Holandští trenéři musí počítat s tím, že často musí draze platit za tuto - fanoušky vyžadovanou - kombinaci výsledku a zábavy. Jako příklad nám může posloužit klub MVV Maastricht. V devadesátých letech vsadili na atraktivní styl hry a jednou byli dokonce jmenováni holandským klubem roku. V sezóně 94/95 u tohoto stylu setrvali i po té co začali prohrávat a nakonec sestoupili s katastrofickými následky.

Opakovaně tvrdím, že herní styl musí být především realistický. U všech týmů zdůrazňuji, že výsledek je naším hlavním cílem. Tvrdá práce orientovaná na úspěch je důležitým prvkem při budování týmu. Herní styl může být více zaměřený na obranou či útočnou fázi. To určí trenér, když stanovuje všeobecné a specifické taktické pokyny. Při rozhodování vychází z kvality hráčského kádru, z předešlého postavení a současných cílů mužstva v soutěži a ze svých vlastních představ o hře mužstva. O stylu hry mužstva nerozhoduje počáteční rozestavení, ale všeobecné taktické pokyny určují zda mužstvo bude vyházet z pevné obrany se snahou o rychlý protiútok (defenzivní styl) a nebo mužstvo bude tvořit hru a usilovat o aktivní fotbal (ofenzivní styl).

Úspěch je hlavní prioritou a k jeho dosažení je potřeba jisté flexibility v taktických pokynech pro obranou, přípravnou a útočnou fázi hry.

Způsob hry v rozestaveních 4:4:2, 5:3:2 nebo 4:3:3 se může lišit, a liší, mužstvo od mužstva.

{moscomment}