Středeční odpolední článek na stránkách trenérského magazínu trenink.com, bude patřit třinácté části seriálu autora Milana Holuba, který například nedávno zaujal naše čtenáře obsáhlou a čtivou reportáží z nizozemského klubu AZ Alkmaar s názvem Tréninky žákovských mužstev (14-15 let)v klubu AZ 67 Alkmaar.

Dnešní článek a třináctá část Výhody a nevýhody různých organizačních forem nevede zbytečné a nekonečné diskuze o tom, které rozestavení je nejlepší. U každého rozestavení je trenérovým úkolem plně využít jejich výhod a eliminovat slabá místa. Žádné rozestavení samo o sobě nezaručuje úspěšný výsledek. Se všemi systémy lze vyhrávat i prohrávat.

Rozhoduje způsob realizace. Způsob, kterým jednotliví hráči v konkrétním zápase plní úkoly vyplývající ze zvoleného rozestavení.

Prvním předpokladem je, že trenér zná výhody a nevýhody jednotlivých systému a způsob jak s nimi nakládat. Ještě jednou zde musím zopakovat, že každý systém má své výhody i nevýhody, na kterých musí trenéři u vlastního mužstva neustále soustavně pracovat a při tom hledat způsob jak využít slabých míst v organizaci hry soupeře. Úspěšné provedení zvoleného systému je rovněž ovlivňováno následujícími faktory:

- vhodně zvolená taktická protiopatření
- publikum jako dvanáctý hráč (rozdíl mezi zápasy doma a venku)
- muž v černém (rozhodnutí rozhodčího)
- průběh skóre
- štěstí a smůla

Zkušenosti nás naučily, že během okamžiku se může výrazně změnit celkový charakter zápasu a to díky nepředvídatelnosti výše zmíněných faktorů. Podobně těžko předvídatelným faktorem je i zápasová psychika jednotlivých hráčů.

Pokud obě mužstva nastoupí ke vzájemnému zápasu ve stejném rozestavení 4:4:2, tak stejně je jedno mužstvo favoritem vzhledem k výhodě domácího prostředí, postavení v tabulce či statistice z předchozích zápasů. U týmu, který není favoritem, v takovém zápase vidíte jednoho nebo více hráčů s konkrétními úkoly, jak se snaží eliminovat přednosti soupeřových hráčů a to převážně v jejich útočné fázi hry. Ti na to často reagují hrou v jiném prostoru. Podobně jiné úkoly na sebe hráči berou v zápasech, kde buď vyhrávají nebo prohrávají. Obzvlášť tomu je při nepříznivém vývoji skóre. Hráči místo plnění předzápasových pokynů se sami snaží otočit průběh zápasu a tím rozbíjí organizaci hry mužstva a jejich konání má opačný efekt.

Základním pravidlem musí být zodpovědné plnění individuálních úkolů v rámci organizace hry celého mužstva. K něčemu podobnému také dochází při příznivém vývoji skóre. Hráči se v takových situacích chtějí "ukázat" a nebo dochází ke ztrátě koncentrace a nasazení. Hodně zápasů bylo z těchto důvodů otočeno a ztraceno, protože pro mužstvo, které ztratilo koncentraci je téměř nemožné se do zápasu vrátit. Rozpadá se organizace hry, z čehož pramení častější ztráty míče, soupeř se více dostává do hry, zlepšuje se a zápas utíká mezi prsty. Za mé hráčské kariéry jsme takto prohráli 6 - 5 , když jsme před tím vedli již 5 - 1. Jako trenér jsem s Ajaxem vyhrál 3 - 1 v Lisabonu nad Benfikou po předchozí domácí porážce 1 - 3. Nikdy nevíte co se všechno může stát. Tato nepředvídatelnost dělá z fotbalu atraktivní sport.

Na následujících stranách se budu věnovat výhodám a nevýhodám při realizaci třech základních forem rozestavení. Není to jednoduchý úkol vzhledem k tomu, že realizace zvoleného systému záleží na kvalitách jednotlivých hráčů. V podstatě se jedná o to, jak že jsou hráči rozestaveni na hrací ploše a kolik hráčů se zapojuje do obrany, mezihry a útoku.

Vycházíme li ze skutečnosti, že máme 10 hráčů, tak nám na každou funkci vychází tři hráči a zbude jeden, kterého můžeme zařadit dle uvážení. Obvykle to bývá čtvrtý obránce. V Nizozemsku staví někteří trenéři tohoto hráče do středu hřiště a hrají systém 3:4:3. Během vývoje vrcholového fotbalu se stále větší důraz klade na obrannou činnost a to na úkor útočné fáze. Vznikají tak systémy jako 5:3:2, 3:5:2 a 4:4:2. Kvalita poziční hry je rozhodující pro eliminování nevýhod zvoleného systému.

V systémech 4:3:3 a 3:4:3 je rozestavení hráčů snadno čitelné s přihlédnutím k rozměrům hřiště a třem základním funkcím. Poziční hra v rozestavení se dvěmi útočníky je mnohem obtížnější a to při držení míče ať již jedním či druhým mužstvem. Když pro nic jiného, tak útočníci musí pokrýt větší prostor. Při správném plnění úkolů v rámci organizaci hry celého mužstva to nemusí být problém. Což, ale platí pro každý systém a jeho varianty. Tímto se opět potvrzuje důležitost týmově taktických aspektů hry jak všeobecně tak v jednotlivých detailech a hlavním tématem této knihy je právě proces budování týmu s ohledem na týmově správné provedení poziční hry v jednotlivých systémech.

Systém rozestavení 5:3:2

Při tomto rozestavení je zřejmé, že důraz je kladen na obrannou linii s pěti hráči. Mužstvo s pěti obránci má poměrně slušnou šanci zvládnout obrannou fázi. Při zisku míče po soupeřově útoku se projeví hlavní nedostatek tohoto rozestavení. Pět hráčů mužstva je rozestaveno po šířce hrací plochy a nelze je rychle a účelně zapojit do organizované přípravné fáze. To si můžete dovolit, když máte vynikající tým s kvalitními útočníky, kteří dokáží udržet míč a počkat na podporu dalších hráčů. Spoluhráči musí být schopni dostat míč k útočníkům. To vyžaduje vzájemnou správnou poziční hru a spolupráci obou útočníků, ale i záložníků a obránců. K tomu musí krajní obránci disponovat obrovským fyzickým fondem a schopností zapojovat se do kombinační mezihry po získání míče. Nedostatek kvalitních fotbalistů na těchto postech byl po mnoho let velkým problémem německých mužstev hrajících v rozestavení 5:3:2.

Často se je vidět, že hráči na těchto postech mají fyzické předpoklady pro zapojení se do útočné fáze, ale míč je mnohdy jejich nepřítel. Proto většinou volí okamžitou přihrávku tvořivému záložníkovi a nebo dlouhý míč na útočníky. Tím dochází k častějším ztrátám míče.

Zopakuji, že zápas se vyhrává a prohrává správným řešením jednotlivých činností jednotlivými hráči. Zkusím zde srovnat německé krajní obránce s jejich brazilskými protějšky. Jakmile brazilské mužstvo získá míč po útoku soupeře, tak po léta hraje podle stejné šablony. Krajní obránce se zapojuje do přípravné fáze, střední obránce zaujímá jeho místo a střed obrany zajišťuje hráč ze středu pole. Díky tomu se krajní obránce může plně soustředit na své úkoly v přípravné fázi. Ve srovnání s německými krajními obránci mají brazilští fotbalisté technické kvality záložníků, což je výsledek rozdílné výchovy hráčů v mládežnických kategoriích. Z těchto důvodů jsou brazilští krajní obránci v Německu velice populární.

Němečtí trenéři se pochopitelně snaží eliminovat nevýhody této organizační formy a na místa krajních obránců hledají fotbalisty schopné se konstruktivně zapojit do mezihry a od mládežnické základny požadují výchovu tohoto typu hráčů. Jiné řešení zvolil trenér Berti Vogts na ME 1996 v Anglii. Německé mužstvo úmyslně zvolilo pomalejší přechodovou fázi, aby získalo dostatek času ke správné organizaci hry. Klíčovou roli při tom hrál stoper Mathias Sammer.

{moscomment}