Myslím, že každý v naší trenérské praxi se setkal s tím, že mu měli rodiče tendenci „poradit“, jak by měl trénovat nebo že by rodiče chtěli řídit své, v horším případě i ostatní, děti přímo na hřišti. Já s velkou oblibou, ale zároveň nadsázkou říkám, že v zápase dětí je kolem hřiště tolik skvělých „trenérů“. Je pak s podivem, že je takový nedostatek trenérů, a to napříč kluby, ročníky, ale i jednotlivými úrovněmi. Ve svém článku se zamýšlím nad tím, jak si optimálně nastavit podmínky, aby byl rodič partner při naší práci.
Vždy si říkám, jak složité to ve své hlavičce má ten malý prcek, když na něho táta z poza klandru povykuje, aby vystřelil, k tomu v horším případě ještě trenér, aby přihrál... zaprvé. Ten malý špunt je na hřišti a má právo se rozhodnout, co udělá sám, a tak já naivně věřím tomu, že trenéři už na děti nepovykují, co mají právě udělat.
Pohledy Daniela France:
Pokud ano, tak jim doporučím koupit si skvělou hru, která se jmenuje FIFA. Tam můžou na počítači nebo playstationu řídit všechny hráče najednou. Ale to bych utekl od tématu. Ještě horší je ten tatík, který křičí... říkám si, jaké má právo svému nebo jakémukoli jinému dítěti říkat, co má dělat. Ono si jde hru užít a namísto toho poslouchá, co má dělat, jak to má dělat, nebo co udělalo špatně? To nikdo asi nechceme. Protože nechci být kritikem k rodičů, tak se budu snažit popsat optimální stav, jakého bych chtěl dosáhnout.
Často nadáváme na rodiče, že se chovají špatně, dětem stelou do hlavy to, co se nám nelíbí, atd, atd... Jenže možný problémem může být také určitá nevědomost rodičů. Ne každý byl profesionální sportovec, ne každý má zkušenost s kolektivními sporty a když už ano, tak zpravidla v době, která byla diametrálně rozdílná od té, která je dnes. Myslím si, že celá situace má poměrně jednoduché řešení. Měli bychom kromě hráčů „vychovávat“ i rodiče. Možná lepší by bylo říci, měli bychom vzdělávat rodiče.
První a možná nejzásadnějším bodem je, aby rodiče chápali naši filozofii, a to moji jako trenéra, tak i tu klubovou. Měli bychom jim vysvětlit proč děláme to, co děláme, jaké máme cíle a záměry. Určitě to neznamená, že se budete ospravedlňovat, ale rodič má přeci právo na to, vědět, co a proč dělá člověk, který s ním tráví takové množství času. Měli by také znát to, že každé věkové období má určité zákonitosti, které si oni sami třeba vůbec neuvědomují.
S tím také souvisí nastavení společného způsobu komunikace rodičů a trenéra s dětmi. Není nic horšího než, když první věta rodiče po zápase je, „Tak jak jste hráli?!“. Já jsem vždy vedl rodiče k tomu, aby se s dětmi bavili o tom, co se jim v zápase povedlo, z čeho mají radost apod. Tím si děti fixují hlavě ty dobré zážitky. Stejně tak jsem chtěl, aby rodiče nehodnotili výkony dětí, ale malý prcek si k zápasu mohl říci své.
Zásadní je také mít nastavené mantinely pro trénink a zápas. Byl jsem vždy alergický na to, když mi rodiče vstupovali na hřiště při tréninku a chtěli dětem vysvětlovat, co dělají špatně nebo je dirigovat a podobně. Sakra, trenér jsem tady přeci já. No jo, ale pokud ty mantinely nastavené nemám, nemůžu se divit, že to někteří dělají. Proto jsem byl rád, když jsem rodiče mohl využít na to, aby nám připravili branky, udělali nám čas od času pohyblivé kužele nebo pohlídali za určitých podmínek třeba hru, abych se já mohl věnovat jiné skupině. Ale v žádném případě není přípustné, aby jakkoli jinak vstupovali a zasahovali do tréninku. Ještě důležitější jsou takové zásady v zápase. Rodiče jsou tam přeci od toho, aby dětem fandili, podporovali je, byli jim oporou a ne proto, aby jim říkali, kde mají na hřišti běhat. Právě umravnění rodičů v zápasech chce největší trpělivost a neustálé opakování. V nedávné době jsem četl článek o tom, jak trenéři stahují děti ze hřiště, když jejich rodič zakřičí. No, asi je to také jedna z variant, ale já si vždycky říkám, proč bych trestal dítě za chyby jeho rodičů. Chci přeci to, abychom na cestě fotbalovým životem jejich dětí kráčeli společně, a ne proti sobě. Můj cíl byl vždy také to, abychom v přípravě malého caparta byli co nejvíce za jedno a spolupracovali spolu v maximální možné míře.
Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem zákazů, příkazů a podobně. Má to prostý důvod. Pokud chci rodiče mít jako partnery, což bych jistě chtít měl, tak oni musí respektovat nás, ale my musím na druhou stranu respektovat je. Nemyslím si, že by kterýkoli z extrémů, ať už držet si naprostý odstup a být zatvrzelý nebo být s rodiči velký kámoš, by byl nějak přínosný. Nejlepší je být ve zlatém středu. Mít schopnost rodiče čas od času vyslechnout a pobavit se s nimi, ale nevysvětlovat každý svůj krok a už v žádném případě se před rodiči neobhajovat.
Proto, aby rodiče chápali, co to vlastně je trénovat fotbal jako hráč se mi osvědčila jedna zajímavá metoda, a to trénink pro rodiče. Jednou za čas, řekněme, jednou za půl roku, jsme uspořádali trénink, který byl na úrovni přípravky. Ale místo hráčů byli rodiče. Vždycky jsme chtěli, aby s sebou vzali i děti. Ty měli možnost buď se dívat, jak to rodičům jde nebo si mohli zahrát mezi sebou. Je to skvělý prostředek proto, aby si samotný rodič uvědomil, že ono to zase tak jednoduché není a že z fotbalového hřiště je ten pohled maličko jiný nežli z kopečku nad hřištěm. Vždy to bylo pozitivní a rodiče to vedlo k určité střídmosti v jejich názorech. Protože stejně jako jsem musel určitý čas chápat já skutečnost, že vlastně sám nevím, jak konkrétní situaci na hřišti děti viděli. Tak o to samé se snažím, aby pochopili rodiče. Protože mnohdy myšlenka dítěte mohla být dokonalá, ale realizace se prostě nepovedla!
Vše bych shrnul. Z mého pohledu je potřeba si rodiče držet jako partnery. Máme společný cíl, aby jejich dítě bylo nadšené z toho, co dělá. Fotbal, aby ho bavil a těšil se na každý trénink. Nutno si však uvědomit, že fotbal nepřináší pouze výhry, ale i prohry. Jenže otázkou je, co je vlastně prohra. Já si myslím, že největší prohra je, když je dítě zmatné, možná i otrávené, protože neví, co má dělat, když mu taťka říká něco jiného než pan trenér. Snažme se být s rodiči na jedné vlně a ve chvíli, kdy nastane jakýkoli „problém“ nebo názorová neshoda, tak to řešme. Důvod je prostý. Když necháte mezi ovocem shnilé jablko, většinou shnije i to ostatní ovoce. Mezi rodiči je to bohužel stejné. Stačí jeden nespokojený rodič, který „nakazí“ ty ostatní a často se rychle zapomene na to, co je správně.
Daniel Franc publikuje svoje názory také na svém blogu https://francdaniel.blogspot.com/.
TIP REDAKCE
Cvičením, které jsou zaměřené na nácvik přípravné kombinace, uvolnění zakončujícího hráče i vlastní promění střelecké pozice, jsme se věnovali v článcích 
Do úvodní, respektive průpravné části fotbalového tréninku je možné zařadit kombinační cvičení, které je určené pro celý tým jako 
Kondičním cvičením s míčem, které jsou organizovány štafetovou metodou, jsme se věnovali v cvičeních 
Rozvoji rychlostní vytrvalosti a 
Rozvoji rychlostních schopností jsme se poslední době věnovali v rychlostně-kondičních cvičeních 
V minulosti se na stránkách fotbalového trenérského portálu www.trenink.com objevilo cvičení 
Před několk lety jsme na stránkách www.trenink.com uveřejnili průpravnou hra 
Rychlostní cvičení Otočení po rychlém vyražení a reakce spoluhráčů, kde důraz je v cvičení kladen především na rychlou reakci spolupracujících hráčů. Od hráčů vyžadujeme maximální koncentraci a intenzitu provedení. Pro hráče je 
Cvičení zaměřená na práci s míčem,