"Dnešní vrcholový sport spojujeme s vysokým objemem zatížení a také řadou stresujících faktorů, které ovlivňují výkon sportovce. Jinak tomu  není  ani v  kopané, jednomu z nejpopulárnějších sportů na světě." říká autor prvního dílu seriálu Bc. Ondřej Crla, který ho pojmenoval Regenerace ve fotbale. Celý seriál vychází z jeho bakalářské práce s názvem Regenerace ve fotbale. První díl seriálu se jmenuje Fyziologická charakteristika.

Autor seriálu následně dodává: "V současné době  u fotbalistů stále častěji objevujeme problémy způsobené nedostatečnou regenerací. Mezi jednotlivými výkony se hráči nedokážou plně zotavit a dochází k nástupu únavy, která se většinou kumuluje a může docházet až k poklesu výkonnosti. Důležitou roli pak hrají regenerační prostředky, které mají urychlovat proces regenerace a  rychleji  odstraňovat únavu."

Cílem  seriálu je poskytnout čtenářům portálu fotbalových trenérů www.trenink.com základní informace týkající se fyziologie a regenerace.

Úvod seriálu

Na profesionální úrovni je fotbal v dnešní době faktorem ekonomickým a politickým, může ovšem také sloužit i jako vhodná forma aktivního odpočinku a zábavy. Herní zatížení stanovujeme objemem, intenzitou a složitostí jednotlivých činností v průběhu utkání. 

Výsledky posledních analýz dokazují, že hráči nejlepších světových mužstev v průběhu utkání jsou schopni v závislosti na jejich místě v sestavě naběhat přibližně 9  – 11 km. Z toho např. středový hráč  vykoná přibližně 4800 m chůzí, 3100 m klusem, 2200 m rychlým během a 900 m sprintem. Přitom délka sprintů je nejčastěji v rozmezí 16 až 30 m. Základním cílem je vstřelit soupeři branku a zároveň bránit a vzdorovat soupeři  v dosažení stejného  cíle.

Současné pojetí hry charakterizujeme neustálým zvyšováním intenzity jednotlivých herních činností a jejich narůstajících složitostí. Řečeno jednoduše, hráč má na provedení herních činností stále méně času i méně prostoru. Současný fotbal je stále náročnější také z psychického hlediska. Hráč musí okamžitě reagovat na neustále se měnící situace, rychle se rozhodovat a tvůrčím způsobem buď samostatně, nebo ve spolupráci s ostatními spoluhráči řešit herní úkoly. (Vojtík, Zalabák, 2007)

Ze značného objemu a intenzity zatížení v utkání plynou vysoké nároky na hráče. Intenzita zatížení je různorodá, a to od maximální přes submaximální, až ke střední a nízké. Je závislá především  na  úrovni soutěže, kondiční a technické vyspělosti hráčů, postu hráče a také kvalitě soupeře. (Vojtík, Zalabák, 2007)

Fyziologická charakteristika fotbalu

Fotbal je sportem, který se skládá z velmi různorodých pohybových aktivit cyklického i acyklického charakteru. Převažuje v něm střídání vysoce intenzivních sprinterských úseků s momenty o nízké intenzitě, které jsou vyplněny chůzí nebo lehkým poklusáváním. Díky podrobným studiím můžeme zjistit, že nejlepší fotbalisté během utkání naběhají průměrně kolem 9-11 km. 25-27 % z celkové uběhnuté vzdálenosti připadá na chůzi, 37-45 % na lehký běh, 6-8 % na pohyb pozpátku, 6-11 % na rychlý běh nebo sprint a zbytek (okolo 20 %) přísluší pohybu během herních akcí. Úseky, které hráči překonávají sprintem, se pohybují v rozmezí 15 až 30 metrů. Za celý zápas to činí přibližně 0,8-1 km a opakují se každých cca 90 sekund. (Grasgruber, Cacek, 2008)

Jedním z nejpodstatnějších fyzických předpokladů pro dosažení úspěchu ve fotbale je vysoce nadprůměrná agilita (tj. tělesná hbitost a schopnost náhlých změn směrů pohybu). Fotbalisté se v testech agility pohybují na úrovni 99 procentil běžné populace.

Další důležitou schopností, zejména pak při startu na míč, je pohotová akcelerace na krátkou vzdálenost. Nejrychlejšími hráči bývají útočníci a krajní obránci, kteří zakládají útočné akce z hloubi vlastního pole. Nejlepší hodnoty vertikálního výskoku pak mají brankáři. Problém optimálního skloubení anaerobních a aerobních schopností nejlépe vyřešíme přiměřeným silovým tréninkem dolních končetin, který přispívá ke zlepšení rychlosti, výbušnosti, stability při pohybu a může snížit i riziko zranění.

Vzhledem k délce zápasu (2 x 45 min. i více) a nemožnosti opakovaného střídání má nesmírně důležitou roli ve fotbale kapacita energetických zásob, a to vůbec největší ze všech kolektivních sportů. (Grasgruber, Cacek, 2008)

Funkční a metabolická charakteristika

Fotbal je hra velmi fyzicky náročná. Je typická svým aerobním i anaerobních charakterem zátěže. Můžeme ale pozorovat, že v utkání převládají spíše akce anaerobního rázu: jsou to krátké maximální intenzitou provedené úseky, které trvají přibližně 6-8 sekund, dále pak zrychlení, změny směru, sprinty, střelba a hra hlavou. Tyto akce jsou energeticky kryty převážně makroergními fosfáty - (ATP a kreatinfosfátem). Odpočinky při volnějším tempu v průběhu utkání jsou velmi důležité právě pro obnovu ATP a CP. Proto je pro fotbalisty také nesmírně důležitá obecná vytrvalost s maximálním anaerobním prahem. (Ladislava Havlíčková a kolektiv, 1993)

Činnosti submaximální intenzity, které trvají desítky sekund, jsou kryty převážně anaerobní glykolýzou. Zde se uplatňuje neoxidativní způsob zatížení ze 70-90 %. Produktem tohoto metabolismu je laktát (LA), jehož koncentrace v krvi výrazně stoupá. Zatížení střední intenzity je kryto oxidativním způsobem z 50-90 % a neoxidativním z 50-10 %. Při zatížení mírné intenzity, jako je například klus nebo chůze, jsou hlavními metabolickými drahami anaerobní glykolýza a aerobní fosforylace. Oxidativním způsobem se tak hradí okolo 90-100 % energetických nároků. (Buzek a kol., 2007)

Analýza fyziologických ukazatelů

Na základě měření spotřeby kyslíku (O2) a hodnot tepové frekvence (TF) při utkání pomocí telemetrického systému doplněného analyzátorem plynů můžeme zjistit, že hráči při driblinku mají vysokou spotřebu O2 (4 l.min-1) a hodnoty TF dosahují téměř maximálních hodnot (180-200 tepů.min-1), zatímco při přihrávkách, obranné činnosti a trestných kopech je spotřeba O2 hráčů nižší (2-3 l.min-1) stejně jako TF (150-160 tepů.min-1). Dechová frekvence (DF) se během utkání zvyšuje na 30-40 dechů.min-1, dechový objem dosahuje hodnot až 3,5 l, ventilace téměř 150 l.min-1. Spotřeba kyslíku se při zápase zvyšuje v závislosti na kvalitě utkání a výkonnostní úrovně hráčů od 3,1-5,1 l.min-1. V utkání dochází k poklesu svalového glykogenu ve svalu téměř o 50 %. Hodnoty laktátu se při zápase pohybují v rozmezí 8-12 mmol/l, ale můžeme najít jedince dosahující hladiny až 15 mmol/l. Všeobecně dochází u hráčů k negativní dusíkové bilanci s úbytkem kreatinu, kyseliny močové a močoviny. (Ladislava Havlíčková a kolektiv, 1993)

Další důležitou hodnotou, která spolu s množstvím energetických zásob a rychlostí jejich resyntézy ovlivňuje výkon hráče a regeneraci v herních pauzách, je maximální spotřeba kyslíku (VO2max). Hodnoty VO2max se u fotbalistů většinou udávají v rozmezí 55-65 ml/kg.min. Samy o sobě však nejsou spolehlivým ukazatelem fotbalové kvality, avšak ovlivňují množství vykonané práce během hry. U špičkových fotbalistů by v současnosti měla být minimem hranice 60 ml/kg.min. Průměry elitních týmů svědčí o tom, že optimální hodnoty se pohybují mezi 65-70ml/kg.min. (Grasgruber, Cacek, 2008)

U českých špičkových fotbalistů jsme zjistili, že po stránce fyzické kondice si ve srovnání se světem vedou velmi dobře. Na základě informací od trenérů dosahují solidně trénované české kluby standardně VO2max. kolem 65 ml/kg.min a nejlepší týmy až 70 ml/kg.min.

Co se týče úrovně anaerobního prahu, měla by u fotbalistů odpovídat průměrné intenzitě hry, která činí cca 70-80 % VO2max. Vyšší optimum pak pozorujeme u záložníků, kde úroveň anaerobního prahu odpovídá až 85 % VO2max. (Grasgruber, Cacek, 2008)

Funkční a morfologické vlastnosti svalů

Fotbalisté mají obvykle vyšší relativní zastoupení rychlých glykolytických (FG) a rychlých oxidativně glykolytických (FOG) svalových vláken, konkrétně 40-60 % se nachází ve čtyřhlavém svalu stehenním a 40-50 % v trojhlavém svalu lýtkovém. Tyto hodnoty jsou vyšší v porovnání s hodnotami jedinců, kteří jsou adaptováni na vytrvalostní výkony - plavci, cyklisté, běžci na lyžích (8-40 %). Oproti jedincům trénovaným na rychlostně silové výkony (sprinteři), mají elitní fotbalisté nižší podíl vlastních rychlých glykolytických svalových vláken, které jsou rozhodující specificky pro rychlostně silové výkony (10-32 % vs. 35-50 %). Pro fotbalisty je tedy spíše charakteristický vyšší podíl přechodových oxidativně glykolytických vláken (FOG). Tyto poznatky naznačují, že morfologicko-funkční vlastnosti svalové tkáně u fotbalistů odpovídají adaptacím na rychlostně vytrvalostní výkony. (Psotta a kol., 2006)

Morfofunkční charakteristika

Prostřednictvím antropometrických měření můžeme u fotbalistů zjistit, že v této hře neexistují žádné jasné limity ideální tělesné kompozice. Většina fotbalistů má průměrný, nebo mírně nadprůměrný tělesný vzrůst s málo homogenními somatotypy. Pohybují se většinou v oblasti střední, až vyšší endo-mezomorfie nebo ekto-mezomorfie. Podíl tělesného tuku u perfektně trénovaných týmů nepřesahuje 10 %. Vynikající hráče můžeme najít s výškou pod 170 cm i nad 190 cm. U typických ,,míčových kouzelníků", jako byli například Maradona nebo Pelé, se obecně projevuje tendence k nepříliš vysokým postavám a kratším dolním končetinám. Oproti tomu vysocí dlouhonozí hráči mají zase převahu v hlavičkových soubojích. (Grasgruber, Cacek, 2008)

Navzdory této tělesné různorodosti můžeme spatřit určité tendence pramenící z rozdělení úloh během hry. Brankáři jsou vysocí, robustní a mají dlouhé končetiny. Typická je jejich vysoká míra flexibility, mrštnosti a výbušnosti s největšími hodnotami endomorfie a mezomorfie. Středoví hráči neboli stopeři jsou velmi podobni brankářům, i když jsou štíhlejší. Patří mezi hráče s nejnižší aerobní výkonností, jelikož se pohybují pouze v okruhu pokutového území, ale jejich výbušné, rychlostní a silové výkony patří k nejlepším. Krajní obránci spolu s křídelními útočníky bývají štíhlí, dostatečně rychlí i vytrvalí. Hrotoví útočníci připomínají spíše stopery, jelikož jsou využíváni hlavně pro své hlavičkářské kvality. Záložníci jsou fyzicky nejslabší, ale aerobně nejvýkonnější, protože během zápasu naběhají největší vzdálenost (asi o 10 % více než ostatní pozice).(Grasgruber, Cacek, 2008)

Nejvíce zatížené svaly

Adaptační proces ve svalech zajišťujících běh a skoky je vedle herních předpokladů další velmi důležitou podmínkou k dobrému výkonu fotbalisty. Při běhu cyklicky střídáme činnost flexorových a extenzorových skupin dolních končetin. Co se týče odrazu nohy, zde uplatňujeme zase lýtkové svaly (trojhlavý sval lýtkový), extenzory kolen (čtyřhlavý sval stehenní) a kyčlí (velký sval hýžďový). Při kopech do míče nastává explozivní extenze v kolenním kloubu (čtyřhlavý sval stehenní) a flexe v kyčelním kloubu (přímý sval stehenní, sval bedrokyčlostehenní a napínač stehenní povázky za současné kontrakce svalů břišních). Kop podporujeme stojnou dolní končetinou, kde jsou aktivovány zejména svaly kyčelního kloubu, kolenního kloubu a plantární i dorzální flexory (obr. 1). Při hře hlavou zapojujeme krční svalstvo většinou izometricky, v případě usměrňování míče dochází k asymetrickým izotonickým kontrakcím. (Ladislava Havlíčková a kol., 1993)