Dokážu si úplně živě představit, jak si teď říkáte, že to jsou hezké teoretické řeči, ale jak to asi jako máme udělat v praxi?! Zkusím tedy ukázat pár příkladů, kdy vždy pro konkrétní téma srovnám běžně používané, dobré, cvičení s takovým, které by mohlo mít ještě větší přínos.
Přihrávky a kombinace
Trojúhelník “přihraj a běž”
Jak to vypadá: Tři kužely do trojúhelníku. 4 hráči. Hráč s míčem přihraje hráči na další metu a běží na jeho místo, hráč který obdrží přihrávku si dá prvním dotykem do směru tak, aby mohl přihrát na další metu a tak stále dokola.
V čem je problém: Vypadá to krásně plynule, trenér i přihlížející mají pocit jak to odsejpá. Bohužel je to jen nácvik choreografie. Hráč ví 10 vteřin dopředu, odkud přijde přihrávka, kam bude přihrávat. Nemusí pořádně ani zvednout hlavu, natož pak sledovat, jestli náhodou ten hráč, kterému má přihrát, není obsazený.
Rondo s průnikem (4:1 nebo 3:1)
Jak to vypadá: Vyznačíme čtverec a uprostřed něj z kuželů postavíme malou branku. útočníci hrají proti jednomu obránci. Cílem útočníků není jen držet míč, ale přihrát ho skrz tu branku na spoluhráče.
Proč je tohle lepší: Hráči pilují úplně stejnou techniku přihrávky na jeden nebo dva doteky. Zásadní rozdíl je v tom, že musí neustále vnímat pohyb protihráče, kde se sami nachází, pozice spoluhráčů a pak vyhodnotit, zda mohou uhrát přímo bod přihrávkou skrz branku, nebo jestli je výhodnější přihrát spoluhráči mimo branku.
První dotek
Dva zástupy proti sobě
Jak to vypadá: Hráči stojí ve dvou zástupech 10 metrů od sebe. První hráč z jednoho zástupu přihraje prvnímu hráči z toho druhého. Ten si prvním dotekem zpracuje placírou “přes tělo” (z pravé na levou) a druhým dotekem posílá zpět. Po odehrání běží hráč na konec druhého zástupu.
V čem je problém: Hráč přebírající míč neskenuje, co se děje kolem. Z povahy cvičení ví, že na něj nikdo nezaútočí s cílem mu vzít míč. Dělá jen mechanický pohyb, který se ale v zápase okamžitě zhroutí, jakmile na něj obránce vyvine tlak.
První dotek pod tlakem
Jak to vypadá: Útočník stojí zády k brance (nebo zóně, kam má útočit). Nahrávač mu posílá míč. Za útočníkem stojí ve vhodné vzdálenosti obránce. Ve chvíli, kdy nahrávač trefuje míč, obránce se rozhodne, ze které strany na útočníka zaútočí (vyběhne zprava nebo zleva).
Proč je tohle lepší: Útočník musí před převzetím otočit hlavu a přečíst pohyb obránce a první dotek udělat tak, aby byl v konkrétní situaci vhodný. Když ke mně běží zprava a je téměř u mě, dám si to doleva a míč si pokryju. Když vidím, že je ještě daleko, tak se s míčem mohu otočit proti němu a získat tak výhodu
Střelba a zakončení
Narážečka s trenérem a střelba
Jak to vypadá: Nejklasičtější klasika všech hřišť. Hráč přihraje na vápno trenérovi, ten mu to pošle proti noze, hráč vystřelí. “Další!”
V čem je problém: Dokonalé načasování, žádný stres, brankář přesně ví, odkud a kdy střela přijde (takže je to i pro něj dost špatné cvičení). V zápase hráč nikdy nemá takový komfort. Samozřejmě trenér to pokaždé přihraje trošku jinak, ale tím tam dá jen fyzickou proměnlivost, ale z pohledu mozku je to pořád to samé.
1v1 do zakončení
Jak to vypadá: Trenér stojí s míči čelem k brance, jeden hráč stojí vedle mě vlevo, druhý hráč vpravo. Trenér hodí/kopne vpřed míč, oba hráči startují současně. Kdo je u míče první, tak zakončuje, druhý brání.
Proč je tohle lepší: Hráč se učí zakončovat pod tlakem, často z neobvyklé pozice a ve zlomku okamžiku. Musí vnímat, kde je brankář a zároveň i tlak obránce. Někdy bude nejlepší dát to bodlem, jindy placírou, někdy z první, jindy zaseknout, … typ zakončení je odpovědí na konkrétní situaci, stejně jako v zápase.
Hra křídel
Křídlo centruje
Jak to vypadá: Rozehrávka ze středu na křídlo. Křídlo běží bez odporu směrem k rohovému praporku a za kuželem dává centr do vápna. Tam nabíhají dva útočníci, jeden na přední, druhý na zadní a zakončují.
V čem je problém: Křídlo nemusí v podstatě vůbec nic moc řešit. Ví, že jeden hráč bude na první, druhý na zadní a prostě to tam pošle. Nabíhající útočníci se nemusí snažit zbavit stopera. Tenhle nácvik přestane být užitečný, jakmile se do vápna postaví byť jen jediný obránce.
Křídelní situace s obránci (3 na 2)
Jak to vypadá: Křídlo dostává přihrávkou míč, útočí na krajního obránce. Může ho obejít, nebo jen získat prostor pro centr. Ve vápně nabíhají dva útočníci proti jednomu stoperovi.
Proč je tohle lepší: Křídlo musí číst krajního obránce (jak je natočený, v jaké je rychlosti, …). Podle toho vyhodnotit, jestli se pustit do kličky po lajně s cílem následně centrovat, zkusit jít na střed a posunout na útočniky klidně i po zemi, … Útočníci ve vápně musí sledovat stopera i hru svého spoluhráče a adaptovat se. Hráči tak neprovádí striktně předepsaný taktický prvek, ale řeší reálnou situaci.
Vedení míče a změna směru
Ke kuželu, tam zasekni
Jak to vypadá: Hráč vede ze startovní pozice předepsaným způsobem míč ke kuželu, kde udělá nařízený typ zasekávačky a vede míč zpět na startovní pozici, kde předá míč dalšímu hráči.
V čem je problém: Umět rychle a kvalitně změnit směr pohybu s míčem je bez debat skvělá dovednost. Nicméně minimálně stejně důležité je umět použít vhodný způsob zaseknutí v konkrétní situaci. Třeba Cruyffovu zasekávačku má smysl použít na křídle, když vedle mě sprintující obránce na mnou naznačený centr nejspíš zareaguje natažením nohy tak, aby zablokoval domnělou přihrávku. Když jí budu nacvičovat na stojící kužel, nikdy se nenaučím vhodné načasování, přesvědčivé naznačení, atp.
Proběhnutí jedné z branek
Jak to vypadá: Postavím dvě malé průběžné branky několik metrů od sebe. Obránce má míč, útočník stojí pár metrů proti němu, oba na ose mezi brankami. Obránce nahraje útočníkovi míč, ten s ním musí proběhnout jednou z branek.
Proč je tohle lepší: Útočník před převzetím vyhodnocuje pozici, rychlost nebo natočení obránce. Podle toho zahájí vhodný pohyb. Následně pokud nestihne hned proběhnout brankou, musí sledovat pohyb obránce a v pravý moment zaseknout míč a vydat se k druhé, prázdné brance. Změna pohybu není dána tím, že hráč doběhne na určené místo, ale tím, že si to situace žádá.
Rychlostní a akcelerační schopnosti představují v moderním fotbale klíčový výkonnostní faktor, který často rozhoduje o úspěchu jednotlivce i celého týmu. Systematické testování rychlostních parametrů umožňuje trenérům objektivně posoudit aktuální úroveň hráčů, sledovat jejich vývoj a cíleně upravovat celé tréninkové procesy nebo konkrétní rychlostní cvičení. V současné době existuje široké spektrum testů, od jednoduchých lineárních sprintů po komplexní multidimenzionální protokoly, které simulují specifické herní situace ve fotbale. 
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.