Pro dnešní den si trenér Daniel Šulák, který na stránkách trenérského portálu trenink.com publikoval článek Přímočarost a spolupráce při vedení míče, připravil dvě jednoduché standardní situace, konkrétně dvě jednoduché varianty řešení rohového kopu.Standardní situace často rozhodují utkání a zvláště v profesionálním fotbale je jim věnována potřebná pozornost. Na nižších úrovních je na tuto činnost často zapomínáno a to z několika důvodů. Hlavně jde při nacvičování o stereotypní činnost, do které není zapojeno celé mužstvo a nacvičování zabere spoustu času, který chceme využít v tréninkovém cyklu na základní dovednosti.
"Přesto je dobré, aby každé mužstvo mělo pokud možno ve svém rejstříku alespoň pár signálů," říká autor článku.
Druhá věc je ta, že trenéři se svými "fígly" neradi pomáhají konkurenci a nechávají si své nápady hlavně pro svoje mužstva.
Podobný je i můj případ, přesto myslím, že zveřejněné jednoduché zahrání standardních situací může pomoct některým trenérům a hlavně hráčům. Všichni víme, že radost z branky dosažené po nacvičené akci je jiná než "obyčejného" gólu.
(A) Roh kopnutý do branky
Při tomto zahrání rohového kopu závisí úspěch na exekutorovi, proto je dobré, aby určitý čas trénoval tyto kopy sám, bez využití ostatních hráčů. Je potřeba aby míč měl potřebnou výšku, na razanci už tak moc nesejde.
Ostatní útočící hráči se postaví v řadě do brány a před zahráním roztáhnou ruce, to pro případ, aby rozhodčí ihned nepískal útočný faul. Je třeba kalkulovat se skutečností, že bránícím se nebude moc líbit chaos v jejich vlastní brance a nejsložitější pozici má brankář, který se k míči jen těžko bude dostávat.
Zakončení je možné mnohonásobné, jednak při kratším rohu může hlavičkovat hráč na první tyči. Jedná se však o těžkou hlavičku s odskokem, dále to může být hráč na zadní tyči, který musí počítat s tečí ostatních hráčů. Důležitá je orientace a důraz ve skrumážích, které tímto vznikají a podstatný je také útočící hráč na penaltě, který by měl dorážet tyto míče odražené.
(B) Roh s přeběhnutím
Tento roh je vhodný v případě, kdy soupeř brání osobně, což je i dnes zejména v nižších třídách dosti časté. Hráči takzvaně "poblázní" soupeře a při rozběhu centrujícího hráče ostře vybíhají na první tyč a strhávají soupeře, čímž vlastně čistí prostor kolem značky pokutového kopu, kde nabíhají dva útočící hráči, z nichž jeden nabíhá z hranice šestnáctky a vytvoří situaci dva na jednoho. Tito zakončují tento rohový kop.
Důležitou postavou obou situací je hráč, který rohový kop rozehrává. Ten ukáže, kterou variantu mužstvo zahraje. Například varianta číslo jedna, zvednutá pravá paže. Varianta číslo dvě, zvednuté obě paže. Vedlejším účinkem těchto standardních situací je také jakýsi dobrý obrázek mužstva, které má "něco" nacvičené a budí respekt.
Při těchto jednoduchých situacích je třeba trpělivost, a neustálé opakování. Je dobré kopnout 10 - 20 rohových kopů minimálně na tréninku před zápasem a exekutor si může kopy nacvičovat sám, případně s brankářem po každém tréninku.
Ovoce v podobě branky se u našeho týmu dostavilo asi po třech měsících, ale nebezpečí u varianty číslo jedna je téměř u každého rohu, i když někdy samozřejmě záleží na štěstí a odrazu míče. Prosím o Vaše názory na tyto situace, případně i nějaké zkušenostmi s nimi, které nás mohou vzájemně obohatit.
Pomůcky:
- 1x velká branka
- 10x míč
- rozlišovací trika (2 barvy)
{comment}


Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu.
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni.
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.