František Rajtoral, David Bystroň a teď Pavel Pergl. První dva jsem znal jen z televize. Pavla Pergla osobně. Před jedenácti lety jsem působil jako asistent trenéra a poté hlavní trenér pražského třetiligového týmu. Na podzim 2006 Pavla Pergla do týmu přivedl Jiří Rosický, který v té době pracoval pro hráčského agenta Pavla Pasku.
Pavel Pergl byl téměř dva roky stabilním členem základní sestavy Sparty Praha. Pak ale přišlo zranění, hostování v Drážďanech a poté dohadování o nové smlouvě.
Výsledkem bylo vyřazení z kádru, přeřazení do rezervního týmu a nejistota. Jeho agent pro něj hledal angažmá, ideálně zahraniční s tím, že pokud by to nevyšlo, tak by půl roku zůstal na poloprofesionální úrovni. Přestože šance, že zůstane byla téměř nulová, tak jsem byl rád, že s týmem trénoval. Stejně tak on si našeho přístupu vážil.
Poznal jsem normálního, skromného kluka, který ač prošel Blšany, Drnovicemi, Příbrami a především Spartou, tak byl na každý trénink třetiligového týmu připraven úplně stejně, jako by trénoval na Letné. Neměl problém s ničím, okamžitě se dokázal přizpůsobit podmínkám týmu ze třetí soutěž. Žádná prvoligová primadona.
Pak přišel přišel překvapivý přestup do Preston North End, anglického fotbalového klubu, který v sezóně bojoval o postup do Premier League. Přes počáteční důvěru toho Pavel mnoho nenahrál. Po půl roce následoval přestup na Kypr do AEK Larnaka. Následovala další epizoda v Drážďanech, Izrael který si Pavel velmi pochvaloval a závěr kariéry ve Švýcarsku.
Pavla jsem poznal jako obrovského bojovníka na hřišti, profesionála každým coulem a kamaráda, který kdykoliv byl v Praze, tak zavolal, zda nezajdeme na squash.
Tak na něj budu vždy vzpomínat.
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.