Je den po utkání české reprezentace proti Litvě, kterým jsme zahájili pro celý náš fotbal důležitou kvalifikaci pro ME 2012. To utkání skončilo porážkou 0:1, což je určitě velkým zklamáním. Bydlím v Olomouci, kde se utkání hrálo a prožíval jsem tedy v praxi sváteční atmosféru ve městě plnou optimistického očekávání.Vše bylo umocněno tím, že reprezentanti pobývali v areálu Androva stadionu už od čtvrtku, tedy celých 5 dnů a pro všechny to tady byla velká událost. Po dlouhých 5-ti letech jsme tu měli utkání naší reprezentace a všichni se na něj moc těšili, navíc šlo o utkání "na ostro", tedy o kvalifikační body.
Nenechal jsem si tedy ani já ujít příležitost vidět tohle utkání "naživo" z tribuny krásného olomouckého stadionu a takto si jej vychutnat, což u nás trenérů není tak časté. Těšil jsem se na vynikající atmosféru na stadionu, kterou vybičují naši fotbalisté skvělým výkonem a především příznivým výsledkem. Příznivým výsledkem mělo být jednoznačně vítězství a zisk tolik důležitých tří bodů.
Bohužel se všechny moje teoretické předpoklady v tomto utkání potvrdily a navíc v náš neprospěch. Potvrdilo se, že Litva disponuje velmi šikovnými hráči, kterým nedělá vůbec žádný problém práce s míčem na malém prostoru. Překvapilo mě, jak sebevědomě si počínali po získání míče. To je totiž situace, která v dnešním fotbalu rozhoduje, jak se chovají hráči v přechodových fázích (z obrany do útoku po zisku míče a z útoku do obrany po ztrátě míče). Variabilně a podle situace dokázali svojí individuální technickou kvalitou střídat rychlý a přímočarý protiútok s kvalitním držením míče i na vlastní polovině a nepustit naše mužstvo do výrazného tlaku. Neztráceli míče a hru měli s výjimkou posledních 15-ti minut pod kontrolou. Ani v závěrečných minutách, kdy jsme měli drtivý tlak, tak několikrát soupeř ztratil míč díky přehnané suverenitě a jejich trenér na lavičce byl z toho doslova zoufalý, protože nám tím dávali šanci na vyrovnání. S míčem si zkrátka věřili. V tom byl rozdíl mezi nimi a našimi hráči. Branku vstřelili po rychlém protiútoku a centru do pokutového území.
Vývoj utkání byl tedy pro ně příznivý a mohli pokračovat ve své zápasové strategii, vycházet z obranného bloku v rozestavení 4-4-1-1 a potom 4-5-1. Nechci v tomto zamyšlení být "po bitvě generál", s tím se běžně setkávám ve své pozici trenéra, ale jen se podělit s dojmy, které jsem viděl z tribuny a příčinami toho, že jsme se v tomto utkání nedokázali prosadit.
Nastoupili jsme s rozestavením 4-2-2-2, to znamená na 2 hrotové útočníky, krajní záložníci měli zahušťovat střed hřiště a uvolňovat křídelní prostory k ofenzivním náběhům krajních obránců. Předpoklad poměrně logický a vzhledem k typům hráčů správný. Jenže bylo vidět, že míč nás neposlouchá tak skvěle jako soupeřovi hráče a po 15-ti minutách jsme upustili od aktivního agresivního napadání ve středu hřiště. Tam nás soupeř začal přehrávat, dokázal přecházet do protiútoků a jeden z nich skončil brankou. To našim hráčům samozřejmě nepřidalo na sebevědomí a vypadalo to, že se v útočné fázi spoléhají jen na Tomáše Rosického, že on něco vymyslí. On mně navíc připadal nesoustředěný, jakoby navenek až otrávený.
Přesto jsme si vypracovali šanci, kterou Fenin špatným převzetím míče neproměnil a penaltu zase Baroš. Styl naší hry směrem dopředu byl stále stejný, stereotypní snaha překonat dobře organizovanou obranu soupeře pomocí spousty krátkých přihrávek a vodění míče. Připadalo mi, že se chce naše mužstvo podobat zřejmě kvůli Rosickému hře Arsenalu. Postrádal jsem rychlejší, přímočařejší akce, změnu rytmu rychlým přenesením míče přes celou šířku hřiště. Hodně jsme hráli středem (zřejmě podle informace, že soupeř má slabiny ve středu obrany).
Málo jsme využívali křídelní prostory a když už ano, tak jsme ze své hry úplně vymazali centry do pokutového území. Zase jsme se snažili z křídelního prostoru míče pomocí přihrávek nakrátko přemístit do středu hřiště a naopak, podobně, jako v házené. Zkrátka mi chybělo zjednodušení hry a rychlé přenesení na slabou stranu. Hra "ala Arsenal" v podání našich hráčů byla nepřesná, pomalá a komplikovaná. Možná i proto se trenér rozhodl pro dvojici útočníků Baroš a Fenin, kteří jsou menší, než Bednář a Necid. Chtěli se prosazovat středem a po zemi, ale to nevyšlo, na to byli Litevci připraveni. Nepomohli jsme si ani standartními situacemi, které byly vždy doménou reprezentace a mockrát si tímto způsobem pomohla ke konečnému vítězství. Plašil je kopal dokonce střídavě oběma nohama, ale před brankou jsme se neprosadili.
Na závěr jen poznámku. Když jsem před dvěma lety hodnotil EURO 2008, kde jsem působil jako spolukomentátor, napsal jsem toto: Španělsko vyhrálo zaslouženě (stejně tak letošní MS), hrálo nejhezčí fotbal. Měli vždy nejvyšší % držení míče a uplatnili vynikající techniku ovládání míče. My v českém fotbalu máme ovšem jiné hráče. Práce s míčem našich hráčů je na nízké úrovni a proto by bylo chybou kopírovat s těmito hráči způsob hry Španělska. Na tohle konstatování jsem si na tribuně Androva stadionu vzpomněl.
{comment}


Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu.
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni.
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.