Před zahájením 22. kola naší nejvyšší fotbalové soutěže Gambrinus ligy mě oslovili redaktoři deníku Sport. Měl jsem kromě jiného určit utkání tohoto kola, které mě bude nejvíce zajímat.
Bez váhání jsem tak označil utkání Jablonce doma proti Spartě Praha. Důvodů k tomu jsem měl několik. Jednak se jedná o mužstva, kterým jde v tabulce o mnoho (evropské poháry). Oba tedy potřebovali vyhrát. Z Jablonce navíc uvolnili do Sparty na hostování útočníka Pekharta, svého nejlepšího střelce, což jen potvrzovalo nadstandartní vztahy majitelů obou klubů.
Já jsem měl ještě jeden velmi pádný důvod být zvědavý na toto utkání. Před 10 ti lety jsem Jablonec dvě a půl sezóny trénoval. Bylo to v době, kdy současný majitel pan Pelta působil ve Spartě a já mám na utkání tehdejšího mého zaměstnavatele proti Spartě na stadionu v Jablonci jednu zajímavou vzpomínku. Jablonec byl v tu dobu na tom ekonomicky daleko hůře, a proto jsme sestavili mužstvo z hráčů nižších soutěží. Novináři nám říkali „mužstvo neznámých hráčů“. I já jako trenér jsem občas pocítil ve svém okolí tendenci pomoci Spartě, což samozřejmě nepřipadalo v úvahu a my Spartu porazili 2:0.
A stalo se něco, co jsem nečekal a nezažil nikde jinde. Někteří lidé v klubu mi to měli za zlé a svými ostrými pohledy mi to dávali najevo. Určitě si vzpomenete, že po tomto utkání čekali na dálnici z Liberce do Praha na autobus s hráči Sparty jejich příznivci a autobus poškodili.
Jeden zkušený pražský trenér, který byl spolukomentátorem přímého televizního přenosu, po utkání v kuloárech prohlásil: "Jen aby to nebylo Pyrhovo vítězství". Měl pravdu, pro mě bylo... Ale teď už k sobotnímu utkání.
První pohled: Hráč Pekhart. Podle mého očekávání nepodal optimální výkon a ani nemohl. Situaci, do které se dostal, musel vnímat velmi rozpačitě a rozporuplně. Chtít porazit svůj klub, kterému jde o všechno je mentálně velmi těžké, protože i fotbalista je člověk s fungující psychikou.
Druhý pohled: Rozhodčí. Před několika týdny jsem na svých webových stránkách napsal velmi kritický komentář na téma našich rozhodčích. Psal jsem, že nemají cit pro hru, že si nevěří, a proto rozhodují alibisticky, že nemají autoritu. Rozhodčí Roman Hrubeš všechno v praxi potvrdil. Na utkání nestačil, udělal hrubé chyby na obě strany, neměl odvahu vyloučit nenapravitelného Řepku, bál se písknout penaltu po faulu obránce Drska na Kweukeho, nechal si bez reakce nadávat hráči obou mužstev během utkání, o přestávce i po jeho skončení. Dalo se dobře odezírat z úst fotbalistů, jaké výrazy používali a dokonce mu tykali jako svému nejlepšímu kamarádovi. Přiznám se, jeho nominace na tak důležité utkání mě překvapila, protože s ním nemám dobré zkušenosti. O utkání v Čáslavi, kde jsem vedl Vítkovice, se mi zdá ještě dodnes. Cítil jsem se tam úplně stejně, jako svého času na Žižkově, který vedla tenkrát dvojice Horník a Ščasný. Na závěr si dovolím předsedovi komise rozhodčích Luďkovi Macelovi (bývalému protihráči z Dukly Praha) poradit. Na důležitá a vypjatá prvoligová utkání nominuj naši nejlepší rozhodčí a tím je jednoznačně slečna Damková.
Třetí pohled: Mužstvo Jablonce. Velmi dobře připravené mužstvo po všech stránkách. Především nabuzené, odhodlané, ochotné běhat, výborně takticky připravené a soudržné v každém okamžiku utkání. Výkon pravého záložníka Vošahlíka byl skvělý. Domácí vyhráli zcela zaslouženě a nic na tom nemění ani vítězný gól, který neměl platit.
Čtvrtý pohled: Mužstvo Sparty. Hodnocení úplně opačné ve srovnání s Jabloncem. Působili jako mužstvo jednotlivců, nesourodé, ukřivděné. Více diskutovali, než hráli. O Řepkovi jsem se již zmínil. Zkrátka parta rozmazlených primadon, která nedokáže na hřišti ovládat své emoce, semknout se a zabojovat. A není to poprvé, co hráči Sparty v důležitém utkání zklamali. V tomto smyslu zvládli pouze dvojutkání s Liverpoolem, naopak zklamali na podzim se Žilinou, nedisciplinovaností v Poznani, na jaře v Plzni a teď v Jablonci. Mužstvo evidentně postrádá disciplínu a koncentraci na utkání. Z venku to vypadá, že kabinu a nejen ji, řídí starší hráči, že kabina netáhne za jeden provaz a na hřišti je to znát. Něco už před časem signalizovaly kritické výroky brankáře Blažka na některé, hlavně zahraniční spoluhráče. Ne, Sparta, respektive hráči Sparty, si nezaslouží vyhrát Gambrinus ligu.
Pátý pohled: Můj. V moderním fotbalu je stále méně místa a méně času. Do zataženého soupeře se góly dávají velmi těžko. Proto se všichni zaměřujeme na zisk míče (naopak vyvarovat se jeho ztráty) a potom rychle zakončit protiútok do nezformované obrany. Rozhodují zkrátka přechodové fáze po zisku nebo ztrátě míče. V základním rozestavení se tedy zesiluje střed hřiště o jednoho hráče. U nás se ještě donedávna řešil hlavně počet útočníků. Snad i těmto názorům utkání v Jablonci ukázalo, že počet útočníků neznamená míru ofenzívnosti mužstva. Sparta totiž hrála na dva útočníky (Pekhart a Kweuke) a jednoznačně ofenzívnější Jablonec jen na jednoho (Lafata). O útočnosti mužstva totiž rozhoduje, kolik hráčů je schopno či ochotno doplnit útočníka ze středu hřiště. A to jablonečtí hráči plnili neúnavně a po celé utkání.
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.