Svoji prvoligovou hráčskou kariéru jsem skončil poměrně brzy. Stalo se tak přesně 1. ledna 1986, ve věku teprve 31 let. Nedovedl jsem si představit, že budu bez fotbalu, proto jsem měl zájem pracovat v klubu u mládeže a v té chvíli mě nenapadlo, že se někdy stanu i prvoligovým trenérem.
Tím klubem byla Sigma Olomouc a v ní jsem se podílel na růstu takových hráčů, jako byl Tomáš Ujfaluši, Marek Heinz, Radoslav Látal, Martin Kotůlek, Pavel Hapal a mnozí další. Od 1.ledna letošního roku jsem se k této práci vrátil, v 1.HFK Olomouc jsem se stal vedoucím trenérem SCM (sportovní centrum mládeže) a trenérem staršího dorostu U19.
Shodou okolností mezi moje svěřence patří i synové posledních dvou jmenovaných fotbalistů. Snažím se postupně vstřebávat rozdíly v práci s mladými fotbalisty tenkrát před 25 ti lety a dnes. Je evidentní, že fotbalu vyrostla konkurence v podobě nových sportů (florbal, skateboard atd.) a hlavně počítačů a jiných médií. Práce je to ovšem velmi zajímavá, protože ti chlapci mají velké rezervy po všech stránkách a pokrok je tedy u nich vidět na první pohled.
Proto mě zaujal rozhovor v olomoucké mutaci MF Dnes s talentovaným fotbalistou Tomášem Kalasem, který sotva, že se ohřál v kabině prvoligové Sigmy už ve svých 17 ti letech přestoupil do špičkového klubu prestižní anglické nejvyšší soutěže Premier League do FC Chelsea. V minulosti podobný krok udělali mnozí mladíci a názory odborníků, zda je to pro chlapce v tomto věku správný krok, se liší.
Je pravda, že většina se za nějaký čas vrátila do Česka a zapadla. Někteří ovšem prorazili, i když za cenu častých krizí a stesku po domově a rodině. Patří k nim např. Lukáš a David Jarolímové a Jaroslav Plašil ze současné reprezentace. Podle mého názoru jde o věc čistě individuální. Hodně záleží na tom, jak silná je mladý hráč osobnost, zda má vše v hlavě ujasněné a srovnané, zda má to správné rodinné zázemí, zda je zkrátka nejen fotbalově, ale hlavně mentálně na takový krok připravený.
Při čtení odpovědí Tomáše Kalase na otázky redaktora jsem usoudil, že tento mladý muž by to mohl dokázat. Odpovídal velmi moudře, je znát, že ví co chce, ví, co všechno to bude po něm vyžadovat a hlavně je ochoten pro to udělat maximum. V té souvislosti mluvil i o rodině, která mu v tom moc pomáhá a já vím, že navíc jeho táta je atletickým trenérem a už odmalička jej určitě vede k tomu, že zadarmo nikdy nic nedostane. Navíc v dnešní době moderních komunikačních technologií může být kdokoliv z ciziny v kontaktu s rodinou a dokonce i tímto způsobem studovat, což poctivě praktikuje i Tomáš Kalas.
Přiznám se, že na hřišti jsem jej viděl asi jen dvakrát v dresu juniorky Sigmy Olomouc a nějak moc mě neupoutal. Je pohybově nadaný, což získal v lehké atletice, kterou úspěšně léta dělal (sprinty, skok do dálky a do výšky). To je i pro fotbal velmi dobrá průprava. Fotbalové disciplíny, práce s míčem a čtení hry se totiž dají tréninkem a herní praxí zdokonalit, ovšem pohybové předpoklady (rychlost, obratnost, koordinace) musí být vrozené, to se naučit nedá a v tom máme my Češi největší nedostatky díky špatnému tréninku v mládí (málo všestrannosti) a na vině je i nízká úroveň hodin tělesné výchovy na základních i středních školách. Přispívá k tomu i pohodlný život dětí doma u počítačů.
A nejdůležitější je, že Tomáš Kalas má v úplném pořádku svoji hlavu, jak se dalo vypozorovat z jeho odpovědí na zvídavé otázky redaktora MF Dnes. Ta se totiž bohužel u žádného člověka nedá vyměnit (jako třeba klouby) a to některé talenty limituje. Tomáše Kalase ne, a proto jeho fotbalovou cestu budu sledovat a držet mu palce.
Ještě jedna odpověď mě zaujala, i když se netýká přímo tohoto mladého fotbalisty. Když srovnával chování nejzkušenějších hráčů FC Chelsea k němu, mladíkovi z Česka ve srovnání s českými staršími hráči. Vím totiž, kam tímto srovnáním míří. Venku, ve vyspělém fotbalovém světě, se v hráčské kabině nedělí hráči tak striktně na starší a mladé. Tam se dělí zásadně na lepší a horší, na důležité pro mužstvo a méně důležité pro mužstvo. Zkrátka měřítkem je jen a pouze kvalita hráče. Ten kvalitní má větší úctu, bere proto nejvíce peněz, i když je mladý.
U nás ještě doznívají praktiky z minula (setkal jsem se s tím mockrát), které se do fotbalu přenesly z vojenského prostředí a dodnes ještě nezmizely. Často jsou i trenéři tlačeni k tomuto myšlení (stáří je privilegium) a někteří jsou k tomu vstřícní. Dovolím si podotknout, že zářným příkladem za všechny je hráčská kabina Sparty. Už kdysi Pavel Nedvěd měl problém s tím, že se nechtěl zúčastňovat některých „společenských“ akcí mužstva, a také proto to ve fotbalu dotáhl tam, kde jiní ne. S tím souvisí další specifická praxe pouze v Česku. Placení do hráčské kasy za všechno možné a potom se to jde po sezóně utratit, myšleno propít. Fotbalisté, kteří hrají venku v zahraničí vám potvrdí, že tam nic podobného neexistuje. Oslavenec zazpívá nebo všechny pozve na večeři a tím to končí.
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.