V minulém týdnu jsem byl na dovolené v zahraničí, ale díky v dnešní době běžným komunikačním prostředkům a televizní stanici Eurosport jsem byl v obraze o důležitých událostech našeho fotbalu. Mám na mysli Mistrovství světa U17 v Mexiku, Mistrovství Evropy U21 v Dánsku a Valnou hromadu ČMFS (dnes už FAČR) a odstoupení jejího předsedy Ivana Haška.
Jako dlouholetého trenéra mě zaujalo především vystoupení našich družstev na závěrečných turnajích svých věkových kategorií. Přesto, že jsem neviděl úplně všechna utkání ( u U17 pouze s USA a část s Uzbekistánem, u U21 s Ukrajinou, Španělskem a Švýcarskem), tak i ta, která jsem viděl, mě utvrdila v tom, že největší problém našich hráčů (na všech úrovních) je jejich individuální kvalita, v které nás předčí už i průměrná družstva.
Mám na mysli dynamickou techniku, kreativitu, schopnost obejít protihráče, dynamiku pohybu, snahu o okamžité získání ztraceného míče napadáním soupeře. Dále mít v zásobě řešení herní situace v okamžiku zisku míče, zrychlení přechodových fází hry, schopnost přesně kombinovat.
Všechny tyhle herní disciplíny spolu navzájem souvisí a podmiňují se. Navíc naši fotbalisté a to ve všech kategoriích, včetně áčka, zaostávají za všemi v tzv. kultuře pohybu. Sem patří obratnost, koordinace, rychlá změna směru. Pohybově působíme doslova jako nemotorná nemehla.
Tyhle všechny nedostatky českých fotbalistů já vnímám dlouhodobě, přesto mě to překvapilo především u U21. Tohle mužstvo mělo totiž za sebou velmi povedenou kvalifikaci, dlouhou sérii utkání bez porážky. Ta utkání jsem bohužel neviděl, a proto mě herní projev mužstva tak překvapil.
V posledních letech jsme u našich družstev tyhle nedostatky nahrazovali kvalitní organizací hry, taktickou disciplínou a týmovým pojetím. Jenže tyhle naše přednosti už mají naprosto automaticky všichni soupeři a nyní zjišťujeme, že nám ujel vlak. Nemyslím si, že bychom měli hrát jako Barcelona nebo španělská mužstva. To je opravdu mimořádná fotbalová kvalita. Ovšem na úroveň ostatních bychom se měli postupně propracovat.
Reprezentace U17 sice ze skupiny nakonec nepostoupila, ovšem i když zmiňované nedostatky v jejich herním projevu byly vidět, tak v herním stylu tohoto týmu jsem viděl i progresívní prvky moderního fotbalu. Kvalitnější kombinace po zemi, doplňování útočníků delšími náběhy dalších hráčů, snaha o rychlejší a přímočařejší řešení útočné fáze po zisku míče. Branky obdrželi vesměs po individuálních chybách v defenzívě.
Pro některé možná šokující zjištění (pro mě tedy ne) o stavu individuální kvality našich hráčů přišlo právě v době, kdy FAČR podniká kroky k tomu, aby se tento negativní obraz produktů našeho mládežnického fotbalu změnil. Začalo to změnou struktury soutěží mládeže, u těch menších dětí snížením počtu hráčů a zmenšením hřiště, nově se přidělovala Sportovní střediska (žáci) a Sportovní centra (dorost) za přísných podmínek.
Tahle družstva budou hrát uzavřené soutěže bez hrozby sestupu, dotace by kluby neměly dostávat podle umístění v tabulce. I to vedlo často trenéry k tomu, že se hrálo hlavně na výsledky a děti se neučili herním fotbalovým dovednostem. Receptů by se možná našlo i více, ale tím hlavním, kdo může tenhle pro náš fotbal tristní stavzměnit, jsou trenéři mládeže. Tam, u těch nejmenších, už vznikají špatné nebo správné fotbalové návyky, ale i špatný nebo správný vztah dětí k tomuto sportu. A my se musíme snažit vštěpovat jim ty správné. Jak na to, by zabralo hodně místa v tomto mém zamyšlení, tak snad příště. Hlavně se do toho musíme pustit, protože včera již bylo pozdě...
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.