Po nevydařeném utkání naší reprezentace v Norsku jsem se moc těšil na souboje našich klubů Viktorie Plzeň a Sparty Praha o postup do skupinové fáze Ligy mistrů a Evropské ligy. Obě utkání jsem sledoval v přímých televizních přenosech a po jejich skončení mě nenapadlo jiné přirovnání, než je v nadpisu tohoto mého komentáře. Ta „černá“ je samozřejmě výkon Sparty v Rumunsku s FC Vaslui a bílá výkon Plzně v Dánsku s FC Kodaň.
Ještě než se pustím do hodnocení obou našich zástupců, tak musím podotknout, pro mě nepochopitelnou věc, že termín “černá a bílá“ zcela pasuje i na předchozí výkony Sparty, v konfrontaci s tím posledním v Rumunsku. A to je pro mě ještě větší záhada a přemýšlím, proč tomu tak bylo.
Nejdříve tedy k Plzni. To utkání ,díky skvělému představení našeho zástupce, bylo moc příjemným posezením u obrazovky televize. Plzeňští hráči potvrdili, že není žádná náhoda jejich zažitý herní projev. Bylo zřejmé, že každý hráč zná svoji roli a přesně zapadá do herního stylu týmu, který mu ordinuje trenér Vrba. To všechno i přes absenci, pro tým velmi důležitých hráčů, Jiráčka a Bakoše. Nahradili je jiní (Trapp a Ďuriš) a ono to fungovalo, jako před tím. Z mužstva bylo cítit velké odhodlání, ochota odevzdat pro tým všechny svoje síly. Říká se tomu týmové myšlení. S tím souvisí i taktická disciplína v plnění si povinností v útočné i obranné fázi hry a v obou přechodových fázích (po zisku i ztrátě míče).
Během několika vteřin se hned 8 hráčů aktivně přemístí hluboko na polovinu soupeře, až do těsné blízkosti pokutového území, (proto mohou po ztrátě míče okamžitě soupeře napadat), stejně tak se všichni hráči dokáží během několika vteřin vrátit do obranného bloku. Přímočarou přechodovou fázi hry zajišťuje zejména Horváth svými rychlými dlouhými pasy na rozběhnuté běžce Pilaře, Petrželu a Koláře, které doplní hrot Ďuriš i oba krajní obránci Limberský a Rajtoral. Když k tomu připočteme skvělého stopéra Čišovského a odvahu a kvalitu hráčů ve finální fázi, tak je z toho krásný fotbalový zážitek a hlavně skvělý výsledek. Jako trenér nemůžu nepodotknout, že ještě není vyhráno, ale postup do skupinové fáze Ligy mistrů je na dobré cestě.Naopak, po euforii z Kodaně bylo utkání Sparty zklamáním. Nejen výsledek, ale především předvedený výkon, který měl daleko k výkonům Sparty z předchozích letošních střetnutí. Hra byla pomalá, komplikovaná, nebylo z hráčů Sparty cítit odhodlání ani sebevědomí. Zkrátka výkon tzv. „bez srdíčka“. Pro mě je záhadou, proč tomu tak bylo. Bojovná, týmová atmosféra z nedávných utkání byla ta tam. Je možné, že všeobecný pocit, že Sparta má lehčího soupeře, než Plzeň, mohl hráče ukolébat a něco v přípravě na utkání podcenili. Co bylo evidentní, tak jiná atmosféra mezi hráči. Jakási nervozita (viz.výčitky Kweukeho a Huška, v utkání s Jabloncem i rozepře na hřišti mezi Řepkou a Zápotočným), neklid v týmu. Nevím, ale i toho si nešlo nevšimnout.
Sparta nehrála tak přímočaře, a proto se soupeř vždy stačil vrátit do obranného postavení (aktivní Matějovský míč neztratí, ale protiútok brzdí). Podpora Kweukeho ze středové řady byla malá, proto také hráči Sparty neatakovali hned po ztrátě míče. Byli zkrátka vzadu, daleko od míče. Když potom přišly chyby v obraně a brankáře Blažka a z nich branky soupeře, tak se mužstvo nevzpamatovalo. Výkon Sparty byl pro mě zkrátka překvapivě špatný a hlavně nepochopitelný. Podobně, jako v souboji Plzeň v. Kodaň, nic není ještě rozhodnuto. Máme před sebou odvetu v Praze, ale úkol je to hodně těžký. Jedinou cestou je vrátit se k výkonům, které Sparta předváděla v nové sezóně do nepodařeného utkání v Rumunsku.
Je škoda, že takový výpadek je postihl v tom nejdůležitějším utkání.
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.