I když už se blíží zahájení jarní části naší nejvyšší fotbalové soutěže Gambrinus ligy, tak mě více, než výsledky přípravných utkání jejich účastníků, zaujaly dva rozhovory s dvojicemi hráčů.
Tvořili je zkušení fotbalisté Českých Budějovic Řepka a Otépka a fotbalisté Bomemians 1905, zkušený Sňozík a mladý Šumský. Oběma rozhovory se totiž linulo jako červená nit téma fungování fotbalové kabiny a vztahy mezi mladými a zkušenými spoluhráči.
A to je to, co mě přimělo podělit se se svým názorem a zkušenostmi s vámi. Zdůrazňuji, že svoje názory, které v dalších řádcích budu sdělovat, jsou dlouhodobě stejné a ani dnes na nich nemíním nic měnit, přesto, že vím, že většina trenérů má jiný.
Vy, kteří navštěvujete pravidelně moje webové stránky už určitě víte, že za nejdůležitější součást práce s hráči je pro trenéra komunikace s nimi, to znamená citlivě volit způsob, jak řešit konkrétní situace z pohledu psychologie. Trenér musí vytvořit pozitivní pracovní atmosféru, vhodné konkurenční prostředí atd.
Teď konečně mířím k podstatě tohoto zamyšlení a tím je vztah mladých a starších hráčů mezi sebou a způsob, jak s oběma skupinami pracovat.
Všichni se shodneme, že pokud má být jakékoliv fotbalové mužstvo úspěšné, tak se bez zkušeností neobejde. Jenže u nás se dlouhodobě v hráčských kabinách vytvářela atmosféra podobná vztahu bažantů a mazáků na vojenské základní službě. A to je to, co se mi nikdy nelíbilo a co jsem z prezentovaných rozhovorů, buď přímo nebo mezi řádky, cítil.
Je to totiž pozůstatek způsobu fungování fotbalové kabiny ve vojenských klubech. Každý fotbalista musel tuto, pro fotbal, nevhodnou zkušenost absolvovat a ona se zakořenila někde ještě dodnes. Nejvyhlášenější byla v tomto smyslu fotbalová vojna ve VTJ (Vojenská tělovýchovná jednota), jinak Dukla Tábor.
V pravém profesionálním fotbalu na západ od naší hranice nic takového neexistuje. Tam o výši platu nebo přístupu trenéra k hráči nerozhoduje věk, ale kvalita hráče. Tak jsem to vždycky vnímal i já v českých podmínkách a musím přiznat, že jsem s tím měl několikrát problémy a musel situaci řešit radikálně. Je pravdou, že situace v českých klubech (a nejen v nich) nahrává mladším fotbalistům. Kluby jsou ekonomicky závislé na prodeji hráčů a prodat lze jen mladší ročníky. Proto tlačí i na trenéry zabudovávat do mužstva mladíky, ale to nic nemění na tom, že rozhodující, i v tomto případě, musí být výkonnost. Z mnoha mých zkušeností uvedu dvě, pro danou problematiku typické, i když s, pro mě, rozdílným výsledkem.
V sezónách 1997–1999 jsem působil jako asistent trenéra Bokši v Sigmě Olomouc. Dařilo se nám skvěle, v první sezóně jsme skončili na druhém místě, hráli Pohár UEFA a v druhé sezóně někdy v březnu 1999, přibližně po 20. kole jsme byli oba trenéři odvoláni z pátého místa. Iniciátory byli tehdejší tři starší hráči (dnes všichni tři trenéři v předních olomouckých klubech), kterým se prý nelíbilo, že trenér mladé hráče dostatečně "nebuzeruje".
Přitom nebylo proč. Oni to po trenérovi chtěli jenom proto, že jsou mladí. Trenér totiž komunikoval dle popřeby se všemi hráči, včetně těch mladých a oni doslova rostli fotbalově před očima. Ta jména vám určitě něco říkají: Ujfaluši, Heinz, König, Krohmer, Švestka atd. Trenér se zkrátka choval jako profesionál a starší hráči se začali obávat o svá teplá místečka. Bylo totiž evidentní, že výsledky dělali mladí, ale nejlepší smlouvy chtěli mít ti staří a navíc jisotu místa v mužstvu. A to jim tehdejší trenér nemohl garantovat. Proto jej odstranili.
Druhá zkušenost je veselejší. Při působení v druholigových Ratíškovicích jsem měl v mužstvu několik mladíků a také zkušené matadory. Vytvořil jsem výbornou atmosféru, všichni táhli za jeden provaz. Proto jsme měli vynikající výsledky. Přesto za mnou pravidelně každý týden chodil nejzkušenější hráč s přáním, být na mladé tvrdší.
Dobře jsme si vždy popovídali, já mu vysvětlil, že když dobře pracují, tak je není třeba "buzerovat" a jako příklad jsem vždy použil fotbalistu Del Piera. Už tenkrát hrál za Juventus Turín, byl nejmladší (20 let) a z mužstva bral nejvíce peněz, protože je nejlepší. Ten můj hráč to vždy uznal a za týden přišel znovu. Zkrátka stará škola. Dodnes na něj rád vzpomínám a pokud čte tyto stránky, tak se pozná.
Na závěr stručné shrnutí. Ve fotbalu by nemělo rozhodovat o výšce smlouvy nebo základní sestavě datum narození, ale výkonnost hráče a jeho přínos pro tým a klub.
Mládí, stejně jako stáří, nemůže být předností, ale ani handicapem. Je přirozené, že mladší hráči by měli mít úctu a respekt ke starším hráčům, zejména k těm, kteří ve své kariéře něčeho významného dosáhli. To také po nich vyžaduji.
Jenže trenér musí být ke všem v kabině stejně náročný, i když způsob komunikace by měl odpovídat konkrétnímu hráči, jeho intelektu, charakteru, zkušenostem i věku. To je totiž v práci fotbalového trenéra to nejdůležitější, bez toho se uspět nedá. Teprve potom přichází na řadu všechny další disciplíny, jako kondice, taktika, technika atd.
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.