KOMENTÁŘ Od čtvrtečníí půlnoci, kdy skončilo v německém Gelsenkirchenu prodloužení odvetného utkání Evropské ligy mezi domácím Schalke 04 a českou Viktorií Plzeň, mám toto utkání pořád v hlavě a nemůžu se toho zbavit. Tak moc emocí ve mně vyvolalo.
Důvodů je hned několik. Vím, že jsem vyvolal svým vyjádřením o přeceňování kvality (opakuji, že kvalita není atraktivita) Bundesligy určitou polemiku. Někdo s tím souhlasí, někdo ne. Já jsem o tom i po konfrontaci Schalke s Plzní přesvědčen. O argumentech, které mě k tomuto hodnocení vedou, jsem psal v jednom z posledních komentářů.
Po včerejšku k nim přibyl další a snad i pro ty dosud nesouhlasně smýšlejících, dostatečně přesvědčivý. O to více mě mrzí, že plzeňští nepostoupili.
Neměli k tomu totiž daleko. Už v domácím utkání měli vyhrát, ale útočník Schalke Huntelaar a neproměněné šance hráčů Viktorie byli proti. Tentokrát byl proti útočník Bakoš, opět Nizozemec v dresu Schalke Huntelaar a i „ten fotbalový nahoře“. Hned to vysvětlím.Fotbal jsem hrál na prvoligové úrovni, jsem i trenérem. Vím proto, jak emotivní to je sport. Jenže to nemůže být omluvou pro zkrat, jak se tomu v těchto případech říká, který provedl útočník Plzně Marek Bakoš. Teď, po utkání, si to uvědomuje i on. Jenže to už je pozdě. Pominu-li, že jeho loket zasáhl soupeřova hráče v okamžiku, kdy i jeho přičiněním postupovali tři jeho spoluhráči proti dvěma bránícím hráčům a měli tak šanci vyřešit tuto situaci gólem v síti soupeře, tak především oslabil v 60.minutě svůj tým, svoje kamarády, a to na dlouhé minuty, které ještě zbývaly do konce utkání.
Marek Bakoš byl v cestě pohárovou Evropou pro mužstvo Viktorie Plzeň klíčovým hráčem na podzim. Svými góly rozhodoval důležitá utkání, ale tentokrát to všechno smazal. Při absenci Bystroně, Jiráčka a Horvátha, to byl další kamínek, řekl bych velký kámen, který muselo muřstvo na cestě k postupu odvalit. Zdálo se, že v 87.minutě jej odvalili, když po pěkné akci vyrovnal aktivní Rajtoral. V oslabení to byl opravdu heroický výkon. A šlo se do prodloužení.
Trenér Vrba se při nepříznivém vývoji i díky vyloučení Bakoše, snažil hru týmu oživit a postupně došlo ke třem střídáním. Tím třetím byl příchod Bergera za Pilaře. A hned za minutu se stala věc, která tento dramatický souboj rozhodla definitivně. Zranil se totiž středový hráč Procházka a mužstvo Plzně hrálo oslabené už o dva hráče a bylo jasné, že těch 25 minut chybějících do konce prodloužení nemohou v žádném případě dotáhnout do penalt. V tomto okamžiku já právě vidím „iniciativu“ tam toho „fotbalového nahoře“. Jsem nevěřícím člověkem, ale během svojí fotbalové kariéry pozoruji, že často se přikloní fotbalové štěstí na stranu toho, kdo si jej zaskouží. Nesmějte se, opravdu to často tak funguje. Bohužel to tak zafungovalo i včera večer. „Ten nahoře“ totiž dobře viděl zkrat Bakoše a „zařídil“ zranění Procházky po posledním střídání.
Možná se najdou „experti“, kteří budou to poslední střídání trenéru Vrbovi vyčítat. Absolutně s nimi nebudu souhlasit, protože kdyby nestřídal, tak by mu ti stejní „experti“ vyčítali, proč nestřídal. Říká se tomu „být po bitvě generál“ a to já děsně nesnáším. Potkává se s tím každý trenér, potkalo to i mě.
Jednu chybu, nikoliv trenérovu, jsem těsně před druhou brankou v síti Marka Čecha postřehl. Zraněný Procházka se totiž po několika minutách na hřiště vrátil, ale byl téměř nepoužitelný pro hru. V takovém případě se měl striktně pohybovat jen okolo půlící čáry. On se tam většinou pohyboval a zřejmě tak zněl i trenérův pokyn. Jenže Procházka tam v ten rozhodující okamžik nevydržel, akce soupeře jej přiměla přemístit se k vlastnímu pokutovému území a to byla chyba. Protože v tomto prostoru je třeba hráče soupeře bránit těsně a včas. Navíc v oslabení. Hráči si musí rychle soupeřovi fotbalisty předávat a vzájemně se v tom na sebe spolehnout. Proto se spoléhali i na zraněného Procházku (v tom pohlcení hrou si totiž neuvědomí, že zraněný hráč to nedokáže), jenže on centrujícímu Obasovi dal úplnou volnost a po jeho centru prakticky utkání rozhodl, kdo jiný, než Huntelaar. Pokud by se Procházka dokázal udržet na půlící čáře, tak by zcela jistě k Obasovi dostoupil jiný, nezraněný hráč a k centru by třeba vůbec nedošlo.
Ještě jeden postřeh nesmím opomenout. Celá Plzeň zaslouží smeknout klobouk za spoustu zážitků, které nám všem během své pohárové cesty připravili. I v jejich záplavě mě včera doslova vyrazil dech výkon, který předvedl zastupující kapitán týmu David Limberský. To co předváděl jsem opravdu dlouho neviděl. Perfektně odebíral míče, kdykoliv si usmyslel, tak je nejkratší cestou vyvážel na polovinu soupeře, bez problémů dokázal obcházet protihráče s míčem u nohy, tlačil se i do zakončení, sebevědomě kombinoval i uvnitř vlastního pokutového území. Dřel až do poslední vteřiny prodloužení. I u něj jsem pozoroval spoustu emocí, jenže je dokázal udržet na přijatelné úrovni a hlavně je přetavit ve skvělý výkon. Jsem přesvědčen, že už dnes měl jeho manažer, pokud nějakého má, několik telefonátů z klubů Bundesligy, a že dlouho Gambrinus ligu hrát nebude.
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.