V jednom z předchozích komentářů jsem prezentoval svůj pohled na fotbalová pravidla a jejich různorodý výklad.
Zkrátka tvrdím, že při rozhodování rozhodčího při mnoha situacích si doslova může vybrat, zda ji rozhodne ve prospěch jednoho nebo druhého týmu a v obou případech si svoje rozhodnutí před aktéry utkání i před komisí rozhodčích obhájí. Proto časté stížnosti ublížených klubů skončí neúspěšně.
K tomuto komentáři mě inspirovalo několik posledních rozhodnutí disciplinární komise a komise rozhodčích.
Všechny sporné situace se staly v ostře sledovaném utkání mezi Spartou Praha a Viktorií Plzeň. Konkrétně penaltový zákrok Jarošíka na plzeňského Pilaře, nebezpečný zákrok Zápotočného na Koláře a nepotrestání tohoto zákroku rozhodčím Kovaříkem žlutou kartou, která by byla pro Zápotočného druhou a musela by tedy následovat i karta červená.
Začnu tedy tím posledním případem. Komise rozhodčích panu rozhodčímu za toto pochybení zastavila činnost na čtyři utkání a já dodávám, že zcela zaslouženě. Pan Kovařík byl, podle mého názoru, jednoznačně přesvědčen, že by měl minimálně žlutou a tím i červenou kartu udělit, ale lekl se toho. A to byla nejen chyba, ale navíc chyba úmyslná.
Vůbec si nemyslím, že to bylo díky nějaké korupci ze strany Sparty. Zkrátka se jen ukázalo, že není rozhodcovská osobnost, která si věří a v každém případě si svoje rozhodnutí obhájí. A to je problém našich rozhodčích. Nejsou osobnosti, a proto nemají autoritu u hráčů. Přispívá k tomu i tolerování neuvěřitelně sprostých nadávak od hráčů směrem k rozhodčím. A platí to tedy i naopak, oni to tolerují, protože nejsou osobnosti. Pan Kovařík v tomto případě nebyl v nějakém špatném postavení, že ten zákrok neviděl.
On se zkrátka z toho podělal a to je to, co mě na tom vadí nejvíce.
V dalších dvou případech jsem trochu na rozpacích. Tomáše Zápotočného disciplinární komise potrestala a tím napravila chybu rozhodčího a lze s tím určitě souhlasit. Ten zákrok vypadal velmi nebezpečně, ale zároveň jsem si jistý, že jeho cílem nebylo protihráči Kolářovi ublížit. Zápotočný vystartoval na hráče s míčem a neodhadl dobře vzdálenost a do souboje přišel pozdě. To ovšem nic nemění na tom, že měl být rozhodčím potrestán.
V poslední situaci bych se chtěl Václava Pilaře trochu zastat. V jeho případě dostal pokutu za nafilmovanou penaltu. Všichni víme, že fotbal je kontaktní sport a kontakt dvou hráčů není tedy automaticky faul, jako v košíkové. Hráči to tak ovšem často jako faul vnímají, a když ucítí kontakt se soupeřem, okamžitě se skácí na zem. To je velký nešvar a měl by se tvrdě trestat.
Jenže tady šlo o jiný případ, kdy dokonce ke kontaktu nedošlo a přesto jsem na straně Pilaře. Proč? Protože v tomto případě by neměl být kontakt měřítkem k určení nedovoleného zákroku obránce. Sparťan Jarošík totiž šel do Pilaře velmi nebezpečně a nemůžeme po útočícím hráči přeci chtím, pokud chce kopat pokutový kop, aby neuhýbal a nechal si tak zlomit obě nohy. Tam hráč (Pilař) logicky, pokud to stihne, vyskočí, aby zlomení nohou zabránil. Tím sice zabrání kontaktu se soupeřovým obranným skluzem, ale ten výskok jej zpomalí a často pohybově rozhodí tak, že upadne nebo již míč nestihne nebo i jen špatně trefí. Nevím, zda Pilař musel po dopadu upadnout, ale určitě to byl obranný zákrok nebezpečný a ovlivnil negativně řešení situace z pohledu Pilaře.
Proto bych já hlasoval pro penaltu, i když ke kontaktu mezi hráči nedošlo. Nesouhlasím tedy s pokutou pro Pilaře, ale to nic na věci nemění a chápu, že se mnou nemusí někdo souhlasit. Máme totiž pravdu oba. Já i disciplnární komise a všichni, kteří s ní souhlasí. Nejlepší proto respektovat jedno v praxi uplatňované pravidlo, že rozhodčí má vždycky pravdu. I když v případě Zápotočného rozhodla komise rozhodčích, že ji neměl. Pak se v tom tedy vyznejte...
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.