V dnešním tisku mě zaujaly názory fotbalových expertů a jejich odpovědi na otázky, týkající se způsobu hry FC Barcelona a zda by měla po nezdaru v semifinále Ligy mistrů změnit svůj zažitý způsob hry a tím i na klubové fylozofii a strategii. Já bych svoji odpověď rozdělil na dvě témata.
Prvním je, zda by měl klub FC Barcelona něco změnit na filozofii ve výchově svých fotbalistů ve své fotbalové akademii jenom proto, že první mužstvo vypadlo z Ligy mistrů. Odpověď na první téma je NE. Cesta, kterou FC Barcelona jde je, podle mého názoru, správná a nemá nic společného s vyřazením „A“ týmu s Chelsea.
Druhým tématem je hra prvního týmu FC Barcelona a hledání odpovědi na otázku, zda by měl trenér hledat jiný způsob hry nebo mít v repertoáru více taktických variant pro krizové scénáře.
Vyskytují se totiž názory, že hra Barcelony je stereotypní, nudná, bez momentu překvapení pro soupeře, bez střelby, bez centrů ze stran a soupeři už našli na hru Barcelony recept, což potvrdil Real Madrid a Chelsea v uplynulém týdnu. Odpovědět v tomto případě jedním slovem nelze.
Jednu z příčin, proč i Barcelona nepostoupila do finále Ligy mistrů jsem popsal v předchozím komentáři. Ale ani to by jako odpověď nestačilo, proto budu pokračovat. Před časem jsem do jedněch novin prohlásil k dotazu na hru Barcelony, kromě jiného i to, že pokud vede v utkání 2:0, tak už mě potom to utkání nebaví. Její hráči už v této situaci nemají potřebu střílet další branky, jaksi začnou šetřit síly a přihrávají si donekonečna z jedné strany hřiště na druhou. Navíc soupeř je rád, že hráči Barcelony již nechtějí střílet další branky a já se u televize nudím. Barcelona je totiž na míči nejlepším týmem na světě. Dokáže prokombinovat jakoukoliv obranu a branky většinou střílí tak, že z několika málo metrů míč zasune do prázdné branky. Tuhle její kvalitu dnes už znají všichni, a proto se ji snaží eliminovat. Eliminovat se ji snaží hrou založenou na hlubokém obranném bloku až těsně před pokutovým územím a sem tam se pokusí ohrozit ji z rychlého protiůtoku nebo standartní situace (tak střílel branky do sítě Barcelony i Real v El Clasicu a Bayern). Se soupeři ve španělské nejvyšší soutěži a s průměrnými v evropských pohárech se dokáže Barcelona proti těmto taktikám prosadit. Jenže proti kvalitativně srovnatelným týmům, těm špičkovým, to je těžší, a proto tahle „monotónní“ hra někdy nestačí. Receptem je brzké vstřelení branky, ale to právě s těmi nejkvalitnějšími soupeři i pro ni není tak jednoduché.
Teď se tedy dostávám k tomu, co by měla Barcelona ve své hře změnit nebo přesněji řečeno, co by měla mít ještě ve svém taktickém repertoáru připravené. Měla by mít připravenou jinou, nazval bych to adhok variantu. Variantu na jednu konkrétní situaci, kdy třeba tým potřebuje vstřelit branku a má k tomu málo času. V tomto případě jde o změnu rytmu hry, která může hráče soupeře překvapit, bude pro ně hůře čitelná. Hra Barcelony je totiž neskutečně kvalitní v kombinaci, ale stereotipní a tím pro soupeře snadno předvídatelná. Chybí v ní moment překvapení a s přibývajícím časem utkání nastupuje i nervozita. Soupeřovi hráči téměř vždy vědí nebo alespoň tuší s velkou pravděpodobností, co hráč Barcelony provede. Ví, že stejně ze střední a větší vzdálenosti nevystřelí, že z křídelního prostoru nezacentruje, že raději míč zasekne a předá nakrátko spoluhráči. Krizovou variantou rozumím např. poslat na hřiště vyššího útočníka, který by i díky svým dispozicím mohl platit na obránce, kteří do té doby museli bránit hráče menších postav, což jsou vlastně všichni ofenzívní hráči Barcelony. Na takového hráče potom směřovat centry ze stran a využívat i odražených míčů uvnitř pokutového území po jeho soubojích s obranou soupeře. Jinou variantou by určitě byl úmyslný záměr, pustit soupeře „zadarmo“ na vlastní polovinu, nechat jej tam kombinovat ve větším počtu hráčů, potom mu míč odebrat a udeřit po rychlém protiútoku, při kterém je obrana soupeře prostupnější, protože hráče zlákala možnost proti Barceloně si zaútočit. Zkrátka nenapadat vědomě soupeřovi hráče hned po ztrátě míče, jak to Barcelona skvěle praktikuje, ale couvnout na svoji polovinu hřiště.
I v případě Barcelony totiž platí to, co tvrdím i o naší Gambrinus lize. Že v utkání dvou vyrovnaných soupeřů vyhrává ten, který hraje přímočařeji, rychleji dopředu a má proto menší procento držení míče. Naopak, kdo ho má větší, tak hraje logicky na mnoho přihrávek, a proto pomaleji k brance soupeře, ten se pak stihne včas vrátit do obranného postavení a vstřelit mu branku je pak těžší. Platilo to o vítězství Plzně na Spartě i Sparty v Liberci atd. Barcelona má jednu velkou výhodu. Na světě je s ní rovnocenných jen několik týmů. Proto většinou vyhrává i s tímto svým nenapodobitelným stylem hry na vysoké procento držení míče. Jenže právě Real Madrid a londýnská Chelsea patří k těm několika málo téměř rovnocenným týmům a s těmi je to těžší. Když k tomu připočteme daleko větší vytíženost hráčů Barcelony ve srovnání s nimi, vyjde z toho vyřazení a zklamání.
Fotbal je velmi komplikovaný sport. Rozhoduje v něm spousta faktorů (kondice, taktika, technika, soudržnost, disciplína, lidský foktor v podobě rozhodčího atd.), a proto je i spousta názorů. S tím mým jsem vás teď seznámil, ale rozhodující pro Barcelonu bude, jakou analýzu si z tohoto neúspěšného týdne pro Barcelonu, kdy ztratila šanci na španělský titul i finále Ligy mistrů, vytvoří její trenér Pep Guardiola. Pokud bude pokračovat i v další sezóně.
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.