Fotbal je nejpopulárnější sport světa – a zároveň jeden z těch, které lidské tělo zatěžují nejkomplexněji. Prudké sprinty, náhlé změny směru, vzdušné souboje, přímé kontakty a stovky opakovaných pohybů v jediném utkání vytvářejí prostředí, v němž zranění nejsou výjimkou, ale statistickou nutností. Průměrný amatérský tým přijde během sezóny o desítky hráčských dní kvůli zraněním, která jsou z velké části předvídatelná – a tedy i preventabilní. Trenér není lékař, ale je první osobou na místě a jeho rozhodnutí v prvních minutách po zranění může zásadně ovlivnit délku hráčovy absence. 

Článek Nejčastější zranění fotbalisty vás provede nejčastějšími diagnózami, s nimiž se v průběhu sezóny setkáte. Od svalových trhlin přes poškození vazů až po méně nápadné, ale závažné problémy jako otřesy mozku nebo únavové zlomeniny. Každá kapitola přináší konkrétní informace o mechanismu vzniku zranění, typických příznacích a roli trenéra v první fázi po úrazu.

Daň za nejpopulárnější hru světa

Fotbal spojuje v jednom sportu téměř vše, co ortopedy a sportovní lékaře drží v práci. Jde o sport založený na maximálních rychlostních výkonech, extrémních změnách směru, fyzických kontaktech a opakovaných jednostranných pohybech prováděných ve stavu únavy. Právě tato kombinace z něj činí sport s jednou z nejvyšších incidencí zranění vůbec. Studie UEFA Elite Club Injury Study, která dlouhodobě sleduje zranění v profesionálních ligách, udává přibližně 8 zranění na 1000 odehraných hodin tréninkové zátěže a více než 25 zranění na 1000 hodin zápasové zátěže. V amatérských a mládežnických kategoriích jsou tato čísla srovnatelná, často i vyšší, protože úroveň preventivní péče a fyzické přípravy bývá nižší.

Přibližně 70 % všech fotbalových zranění postihuje dolní končetiny. Není to náhoda. Dolní polovina těla nese veškerou funkční zátěž hry – od odrazu a dopadu přes změny směru až po střelbu. Kyčle, kolena, kotníky a chodidla jsou neustále pod tlakem, který v součtu sezóny dosahuje astronomických hodnot.

Cílem tohoto textu není nahradit lékařskou diagnostiku, ale poskytnout trenérům mládeže a amatérských týmů strukturovaný přehled nejběžnějších diagnóz. Kdo rozumí mechanismu vzniku zranění, dokáže lépe rozpoznat varovné signály, správně reagovat v prvních minutách a smysluplně nastavit preventivní trénink.

Svalová zranění (37 %)

Svalová zranění tvoří zdaleka největší skupinu fotbalových úrazů a jejich spektrum je široké. Na jednom konci stojí mikrotraumata – drobné trhlinky svalových vláken, které hráč pociťuje jako ztuhlost nebo mírnou bolest den po utkání. Na druhém konci jsou kompletní ruptury, při nichž dochází k přetrhání celého svalu nebo jeho úponové šlachy a hráč okamžitě padá k zemi.

Nejzranitelnějšími svalovými skupinami jsou hamstringy (zadní strana stehna), adduktory (přitahovače v třísle) a kvadricepsy (přední strana stehna). Hamstringy drží smutné první místo – odpovídají přibližně za třetinu všech svalových zranění ve fotbale. Důvod je biomechanický. Hamstringy pracují excentricky, tedy v situaci, kdy se zároveň smršťují a natahují – typicky při závěrečné fázi sprintu, kdy brzdí pohyb rozhoupané dolní nohy, nebo při nápřahu ke střele.

Právě excentrické přetížení je klíčovým mechanismem vzniku svalového zranění. Ve chvíli, kdy napětí ve svalu překročí jeho aktuální kapacitu – ať už vlivem únavy, nedostatečného zahřátí nebo náhlého pohybu – dojde k trhlinám. Ty mohou být mikroskopické (stupeň I), částečné (stupeň II) nebo kompletní (stupeň III).

Typickými příznaky jsou ostrá, bodavá bolest přicházející náhle uprostřed pohybu, pocit „vystřelení" nebo „prasknutí", následovaný otokem a – zpravidla 24–48 hodin po úrazu – podkožní modřinou způsobenou krvácením do tkáně. Hráč zpravidla okamžitě přestane pohyb provádět a instinktivně se chytí za postiženou oblast.

Role trenéra je v tomto momentu jasná. Okamžitě ukončit hráčovu zátěž, nenechat ho „rozběhat", přiložit led zabalený v ručníku - nikoliv přímo na kůži a transportovat hráče z hřiště bez zatěžování svalu. Jakýkoliv pokus o protažení nebo masáž v akutní fázi je kontraproduktivní a může zvětšit rozsah poškození!

U mládežnických kategorií stojí za zmínku specifická problematika apofyzitid – zánětlivých reakcí v místech, kde šlachy svalů přirůstají ke kosti v tzv. růstových ploténkách. Nejznámějším příkladem je Osgood-Schlatterova choroba (oblast pod kolenem) nebo Sever-Haglundova choroba (achillova šlacha u patní kosti). Nejde o klasická traumatická zranění, ale o chronické přetěžování v době intenzivního růstu, kdy kosti rostou rychleji než přilehlé svaly a šlachy. Trenér by měl být ostražitý při opakovaných stížnostech na bolest v charakteristických lokalitách u hráčů ve věku 10–15 let.

Podvrtnutí kotníku (17 %)

Druhá nejpočetnější skupina fotbalových zranění vzniká v jednom konkrétním, dobře popsatelném okamžiku. Hráč došlápne na nerovný terén, na lem výmolu, nebo – velmi typicky – na nohu soupeře, a kotník se pod tíhou těla „přeloží" směrem ven. Tomuto mechanismu se říká inverzní trauma a způsobuje poškození vazivového aparátu na vnější straně hlezna, nejčastěji ligamentum talofibulare anterius.

Výsledkem je poranění různé závažnosti. Od prostého natažení vazu (stupeň I) přes částečnou trhlinu (stupeň II) až po kompletní rupturu celého vazivového komplexu (stupeň III). Příznaky odpovídají závažnosti. Bolest při zatížení, otok, případně hematom na zevní straně kotníku. Při závažnějších stupních hráč není schopen zatížit nohu vůbec.

Trenér by měl v akutní fázi zajistit fixaci kotníku v neutrální poloze – ideálně elastickým obinadlem nebo dostupnou bandáží – přiložit chlazení a zamezit dalšímu zatěžování. Při podezření na zlomeninu, kdy hráč cítí výraznou bolest při pohmatu kosti nebo nemožnost zatížení, je aplikováno rentgenové vyšetření. Praktická pomůcka pro prvotní diagnóze v terénu jsou tzv. Ottawa Ankle Rules, sada klinických kritérií, která pomáhají rozlišit nutnost rentgenu od prostého poranění vazů.

Závažnějším, a do jisté míry podceňovaným, aspektem podvrtnutí kotníku je problém recidivy. Výzkumy opakovaně ukazují, že jednou poraněný kotník má výrazně vyšší pravděpodobnost opětovného poranění – zejména pokud rehabilitace byla neúplná nebo příliš rychle ukončena. Mechanismem je poškození proprioceptorů – nervových zakončení ve vazivu, která informují mozek o poloze kloubu. Po jejich poranění je svalová ochrana kotníku opožděná a kloub je funkčně nestabilní, i když je anatomicky zhojen. Klíčem k prevenci recidivy je proto cílená proprioceptivní příprava – balanční cvičení na nestabilních plochách, která musí být součástí rehabilitace i preventivního tréninku.

U mládežnických hráčů v době intenzivního růstu může být v místě úponu vazu na zevní straně patní kosti přítomna apofýza, která je při inverzním traumatu náchylnější k odlomení než samotný vaz. Rentgenové vyšetření je proto u dětí po distorzi kotníku indikováno častěji než u dospělých.

Zhmožděniny a pohmožděniny (14 %)

Přímý náraz do svalové tkáně bez porušení kožního povrchu – to je definice pohmožděniny. Ve fotbale jsou tyto mechanismy každodenní záležitostí. Koleno soupeře do stehna, kopnutí do lýtka, tvrdý zásah míčem. Výsledkem je vnitřní krvácení do svalu, bolestivý hematom a dočasná ztráta funkce.

Nejklasičtějším fotbalovým příkladem je tzv. "koňár" – kompresní zhmožděnina kvadricepsu způsobená úderem kolena do přední strany stehna. Hráč okamžitě pocítí silnou bolest, sval stuhne a pohyb v koleni se stane bolestivým nebo omezeným. Na rozdíl od svalové trhany nevzniká výrazná modřina hned – krev se nejprve hromadí uvnitř svalového obalu a povrchový hematom se může objevit až po 24–48 hodinách.

Zhmožděniny jsou relativně drobná zranění – pokud jsou správně ošetřena. Akutní léčba spočívá v přiložení ledu, kompresi a polohování končetiny (elevaci). Zásadním omylem, který v praxi stále přetrvává, je masáž v prvních 48–72 hodinách po kontúzi. Masáž v akutní fázi zrychluje krvácení do tkáně a zvyšuje riziko myositis ossificans – patologické kalcifikace (zkostnatění), při níž se uvnitř svalu vytváří tuhý, bolestivý uzel z vápenatých depozit. Tato komplikace může trvale omezit hybnost kloubu a v závažných případech vyžaduje chirurgické řešení.

Trenérova role je v tomto případě i preventivní. Musí dohlédnout, aby nikdo z realizačního týmu v dobrém úmyslu hematom ‚nerozmáčkl‘, a zajistit klidový režim podle doporučení fyzioterapeuta nebo lékaře.

Zranění kolenních vazů (9 %)

Výraz „přetržené zkřížené vazy" vyvolává u fotbalistů – a zejména u jejich trenérů – okamžitou hrůzu. Oprávněně. Přední zkřížený vaz (ACL, ligamentum cruciatum anterius) je strukturou, která stabilizuje kolenní kloub při rotačních pohybech, a jeho ruptura patří k nejtěžším fotbalovým zraněním vůbec.

Mechanismus je specifický a dobře popsaný, například v článku Poranění kolene ve fotbale. Hráč náhle změní směr nebo dopadne z výskoku při fixovaném chodidle. Špunty (kolíky) drží kopačku v trávníku, zatímco tělo se nad ní rotuje. V tomto momentu působí na ACL síly, které přesahují jeho pevnost. Charakteristickým akustickým projevem je prasknutí slyšitelné i okolními hráči, po němž okamžitě nastupuje intenzivní bolest a rychle se rozvíjející otok kloubu způsobený krvácením do kloubní dutiny (hemartros).

Méně dramatické, ale stále závažné, je poranění vnitřního postranního vazu (MCL). To vzniká typicky přímým nárazem zvnějšku na koleno při natažené nebo mírně pokrčené noze, kdy dochází k nadměrné valgózní zátěži kloubu. MCL se – na rozdíl od ACL – ve většině případů hojí konzervativně, tedy bez operace, v horizontu čtyř až osmi týdnů. ACL u sportovně aktivních fotbalistů naopak téměř vždy vyžaduje chirurgickou rekonstrukci, po níž následuje rehabilitační program trvající šest až devět měsíců.

Trenér po podezření na poranění kolenních vazů musí okamžitě ukončit hráčovu účast ve hře, znehybnit kloub v poloze, v níž ho hráč drží spontánně, přiložit chlad a zajistit lékařské vyšetření – ideálně s MRI, které jako jediné spolehlivě zobrazí stav vazivových struktur.

U dospívajících hráčů je situace komplikovanější. U nedokončeného skeletu jsou v oblasti kolene přítomny růstové chrupavky, které jsou mechanicky slabším místem než samotné vazy. Silový mechanismus, který u dospělého přetrhne ACL, může u pubescenta způsobit poškození epifyzární ploténky – komplikaci s potenciálně závažnými důsledky pro další růst končetiny.

Zranění menisků (6 %)

Menisky jsou dva srpkovité chrupavčité terče uvnitř kolenního kloubu, které fungují jako tlumiče nárazů, stabilizátory a rozdělovače tlaku mezi stehenní a holenní kostí. Ve fotbale jsou vystaveny kombinaci sil, s níž si evoluce nepočítala. Osový tlak při dopadu tělesné hmotnosti a současná rotace kloubu. Právě tato kombinace je nejčastějším mechanismem jejich poranění.

Trhlina menisku může vzniknout jako akutní úraz – například při prudkém otočení s fixovaným chodidlem – nebo jako výsledek dlouhodobého přetěžování a degenerativních změn, které jsou typické pro starší amatérské hráče. Akutní trhliny se u fotbalistů velmi často pojí se zraněním kolenních vazů, zejména ACL, a jejich přítomnost komplikuje jak diagnostiku, tak rehabilitaci.

Typickými příznaky jsou bolest lokalizovaná do kloubní štěrbiny (vnitřní nebo vnější), otok objevující se s určitým zpožděním a v závažnějších případech fenomén tzv. blokování kolene. Blokování nastává, když se utržený fragment menisku mechanicky zachytí mezi kloubní plochy a znemožní plné propnutí nebo pokrčení nohy. Hráč v takovém případě drží koleno v mírně pokrčené poloze a jakýkoli pokus o změnu polohy vyvolá silnou bolest. Tento příznak je indikací k okamžitému lékařskému vyšetření.

Trenér by neměl v akutní fázi žádným způsobem manipulovat s kolenem ani se pokoušet „vrátit" ho do polohy – správným postupem je chlazení, znehybnění v nalezené poloze a transport k lékaři. Léčba závisí na typu a rozsahu trhliny. Menší periferní trhliny s dobrým cévním zásobením se mohou zhojit konzervativně, rozsáhlejší nebo centrální trhliny zpravidla vyžadují artroskopický zákrok.

Zranění Achillovy šlachy a chodidla (5 %)

Achillova šlacha je nejsilnější šlachou v lidském těle a zároveň jednou z nejčastěji poraněných. Ve fotbale na ni působí opakované cykly zatížení při odrazu, dopadu a změnách směru běhu. Problémy přicházejí ve dvou podobách, které je důležité od sebe odlišit.

Chronická tendinopatie Achillovy šlachy je výsledkem kumulativního přetěžování bez dostatečné regenerace. Hráč pociťuje tuhost a bolest v oblasti šlachy ráno po probuzení nebo na začátku tréninku, která se po rozcvičení paradoxně zmírní – a pak se po zátěži vrátí. Tento vzorec je charakteristický a trenér by ho neměl přehlédnout. Typickými spouštěči jsou náhlé zvýšení tréninkového objemu, přechod z přírodní trávy na umělý povrch (UMT) nebo nevhodná obuv s nedostatečnou podporou paty.

Akutní ruptura Achillovy šlachy je naproti tomu dramatická a nezaměnitelná. Vzniká zpravidla při maximálním odrazu nebo náhlém akceleračním pohybu. Hráč pociťuje prudkou bolest v oblasti lýtka, jako by ho někdo kopl, a okamžitě ztrácí schopnost odrazit se na špičce. Ruptura je v profesionálním i amatérském fotbale asociována zejména se staršími hráči, jejichž šlacha je chronicky přetížená a méně elastická, ale může postihnout kohokoliv.

Podobnou logiku – chronické přetěžování bez akutního traumatu – sleduje i plantární fasciitida, bolest v oblasti chodidla vycházející ze zánětu vazivové plotny na spodině nohy. Hráči si stěžují na charakteristickou ranní bolest při prvních krocích a na bolest po delším sezení. Příliš těsné kopačky, tvrdé umělé povrchy a slabé svaly chodidla jsou nejčastějšími přispívajícími faktory. Problematice výběru jsme se věnovali v článku Jak správně vybrat fotbalové kopačky.

Trenér by při opakovaných stížnostech na oblast Achillovy šlachy nebo chodidla měl redukovat tréninkový objem, doporučit konzultaci s fyzioterapeutem a v žádném případě netlačit na hráče, aby bolest „přechodil" – chronické přetěžování přechází plíživě v závažnější strukturální poškození.

Otřesy mozku (3 %)

Fotbal není kontaktní sport v pravém smyslu slova – ale kontakt v něm probíhá neustále. Souboje hlavou o míč, srážky hráčů ve výskoku, dopady na trávník po sklouznutí nebo přímý zásah míčem z krátké vzdálenosti. To vše jsou situace, při nichž může dojít k otřesu mozku. Přesto patří tato diagnóza k těm, jež jsou ve fotbale stále nejčastěji podceňovány.

Otřes mozku je funkční porucha mozku způsobená jeho prudkým pohybem uvnitř lebky. Nemusí být přítomna ztráta vědomí – a právě to je nejdůležitější informace pro každého trenéra. Příznaky zahrnují bolest hlavy, závrať, nevolnost, zmatenost, zpomalené reakce nebo citlivost na světlo a hluk. Hráč může působit „vypadlý z reality" nebo si nepamatovat průběh hry těsně před a po nárazu.

Klíčovým pravidlem je okamžité stažení hráče z hry při sebemenším podezření! Mezinárodně uznávaný protokol SCAT (Sport Concussion Assessment Tool) doporučuje přístup „kdyby, tak ven" – pokud je jakékoliv podezření, hráč nesmí pokračovat ve hře. Nejzávažnějším rizikem je tzv. syndrom druhého nárazu. Pokud hráč s ještě nezhojeným otřesem mozku utrpí druhý náraz – byť slabší – může dojít k nekontrolovanému otoku mozku s potenciálně fatálními následky. Tento syndrom je sice vzácný, ale jeho důsledky jsou natolik závažné, že ospravedlňují nulovou toleranci k předčasnému návratu do hry.

Trenér nemá nástroje k lékařské diagnostice otřesu mozku, ale má pravomoc a zodpovědnost hráče okamžitě vyměnit a zajistit lékařské vyšetření před jakýmkoliv návratem k tréninku.

Zranění horních končetin (3 %)

Horní končetiny jsou ve fotbale paradoxně zranitelnější než by se mohlo zdát – přestože ruce v průběhu hry většinou „pouze" pasivně reagují na pády. Právě přirozený instinkt zachytit se při pádu rukama stojí za značnou částí těchto zranění. Zlomenina klíční kosti vzniká typicky dopadem na rameno nebo nataženou ruku po vzdušném souboji, vykloubení ramene nastává při pádu s nataženou paží do strany nebo dozadu, zlomeniny zápěstí pak při dopadu na dlaně.

Z pohledu dlouhodobého výkonu jsou nejproblematičtější vykloubení ramene, zejména pokud jde o první epizodu u mladého hráče. Studie ukazují, že riziko recidivy vykloubení po konzervativní léčbě u sportovců do 25 let je velmi vysoké – odhaduje se na 70–90 %. Opakované vykloubení postupně poškozuje stabilizační struktury kloubu a může vést k chronické nestabilitě vyžadující operaci.

Trenér může výskyt těchto zranění částečně ovlivnit prostřednictvím nácviku pádové techniky – dovednosti, která je ve fotbale tradičně opomíjena, přestože ji jiné sporty (judo, rugby) považují za součást základního pohybového vzdělání. Správný pád s pokrčenými lokty, kontrolou těžiště a vyhnutím se dopadu na nataženou ruku dokáže výrazně snížit přenos síly na zranitelné struktury.

Únavové zlomeniny (2 %)

Únavové zlomeniny nevznikají jediným nárazem, ale postupnou akumulací mikroskopických poškození kosti, které překonají její schopnost regenerace. Ve fotbale jsou nejčastěji postiženy metatarzální kosti nártu – nejznámější je zlomenina 5. metatarzu (tzv. Jonesova fraktura na zevní hraně nártu) – dále holenní kost a v menší míře kosti nohy a pánve.

Varovným příznakem je bolest, která se systematicky zhoršuje při zátěži a v klidu ustupuje, lokalizovaná do přesně ohraničeného místa na kosti. Na rozdíl od svalové bolesti po tréninku tato bolest nereaguje na rozcvičení – naopak se v průběhu tréninku stupňuje. Hráč ji zpočátku ignoruje nebo interpretuje jako únavu, a právě to je největší nebezpečí. Pokračování v plné zátěži může z inkompletní zlomeniny udělat kompletní, s výrazně delší absencí.

Rizikovými faktory jsou náhlé zvýšení tréninkového objemu - například v přípravném období, tvrdé povrchy, nevhodná obuv a nedostatečný příjem vápníku a vitamínu D. U dívčích a ženských fotbalistek se navíc uplatňuje tzv. ženská atletická triáda – kombinace nízké energetické dostupnosti, menstruační dysfunkce a snížené kostní hustoty, která výrazně zvyšuje riziko únavových zlomenin.

Trenér by neměl přehlédnout opakované stížnosti na bodavou bolest v oblasti nártu nebo holenní kosti a hráče neprodleně odeslat na lékařské vyšetření – standardní rentgen nemusí zlomeninu odhalit v raném stadiu, spolehlivější je MRI nebo scintigrafie.

Chronická bolest třísel (2 %)

Sportovní kýla – odborně nazývaná také jako tříselná disrupce nebo atletická pubalgie – je diagnosticky jedno z nejkomplikovanějších fotbalových zranění. Na rozdíl od klasické kýly nevzniká viditelné vyklenování tkáně, ale dochází k oslabení nebo mikroskopickému natržení svalů a povázek v oblasti tříselného kanálu.

Fotbal je pro tento typ zranění vysoce rizikový sport. Příčinou je funkční nerovnováha. Silné svaly kyčle a stehna, které denně generují velké síly při sprintu a střelbě, jsou v protikladu k relativně slabým svalům hlubokého stabilizačního systému a břišní stěny. Tato disbalance způsobuje přetížení tříselné oblasti při opakovaných prudkých pohybech.

Typický obraz je chronický hráč, který si stěžuje na neurčitou bolest v třísle nebo podbřišku, která se zhoršuje při sprintu, prudkém výkopu nebo kašli a kýchání, ale po klidu se zmírní. Po každém zápase se vrátí. Diagnostika je náročná a vyžaduje zkušeného sportovního lékaře nebo fyzioterapeuta, protože podobné příznaky mohou mít i jiné příčiny – zánět adduktorů, stresová reakce kosti nebo problém kyčelního kloubu.

Trenér by měl zpozornět u hráče, který pravidelně po zápasech hlásí bolest v třísle bez jednoznačné příčiny a jehož stav se přes odpočinek zlepší, ale po zátěži vždy vrátí. Odkládání diagnostiky a léčby vede k chronifikaci obtíží, které jsou pak výrazně hůře řešitelné.

Jak minimalizovat čas na marodce?

Pohled na celou mapu fotbalových zranění odhaluje jednu klíčovou skutečnost. Svalová zranění a poranění vazů a šlach tvoří dohromady přibližně 80 % všech diagnóz. Právě na tyto struktury musí cílit systematická prevence – a ta existuje, je vědecky podložená a nevyžaduje drahé vybavení.

Nejlépe zdokumentovaným preventivním programem je FIFA 11+, strukturovaný rozcvičovací protokol vyvinutý ve spolupráci s Mezinárodní federací sportovní medicíny. Studie opakovaně potvrzují, že jeho důsledné zařazení před každým tréninkem snižuje celkové riziko zranění o 30–50 %, přičemž největší efekt byl prokázán právě u svalových zranění a poranění kolenních vazů. Program kombinuje dynamické rozcvičení, posilovací cvičení středu těla a excentrické posilování hamstringů – tedy přesně ty komponenty, které adresují nejčastější mechanismy fotbalových zranění.

Vedle rozcvičky hraje zásadní roli kompenzační trénink. Žádoucí je cílené posilování svalových skupin, které jsou ve fotbale chronicky slabé nebo přetížené – hluboké stabilizátory, abduktory kyčle, svaly chodidla. Stejně důležité je vědomé zařazení regenerace jako plnohodnotné součásti tréninkového plánu, nikoliv jako luxusu pro profesionály.

Pro každodenní praxi trenéra je klíčová schopnost rozlišit, kdy stačí konzervativní přístup a kdy je nezbytná odborná pomoc. Protokol RICE (Rest, Ice, Compression, Elevation) zůstává platným nástrojem pro první pomoc u akutních zranění měkkých tkání. Modernější protokol PEACE & LOVE ho rozšiřuje o fázi řízeného návratu k zátěži a zdůrazňuje, že po počáteční klidové fázi je kontrolovaný pohyb léčivý. Lékař nebo fyzioterapeut by měl být konzultován vždy při podezření na poranění kosti, vazu nebo menisku, při otřesu mozku, při zranění, která nereagují na konzervativní léčbu do 5–7 dnů, a při jakémkoliv opakujícím se chronickém problému.

Trenér není lékař – ale je denně v kontaktu s hráči a jako první si může všimnout toho, co přichází. Hráč, který kulhá na konci tréninku, hráč, který si pravidelně po zápasech tře koleno, hráč, který „přechází" bolest v nártu – to jsou signály, které profesionální přístup nesmí přehlédnout. Jak říkají sportovní lékaři, kdo nenaslouchá mírné bolesti, bude brzy muset naslouchat vážnému zranění.

TIP REDAKCE