Každý člověk jistě čas od času zaznamená, ať již z médií nebo ze svého nejbližšího okolí, nepříjemnou zprávu o náhlé smrti aktivního sportovce.

"Nejčastější příčinnou tohoto sportovního neštěstí bývá srdeční selhání. Podle uveřejněných statistik zemře na selhání srdce ročně asi 1000 profesionálních i poloprofesionálních sportovců a to přímo při sportovním výkonu. Přičemž další mnohem početnější skupina amatérských sportovců do této statistiky vůbec nezapadá," říká David Seidenglanz, trenér mládeže FK Úsov, který již dříve publikoval článek Srdeční činnost a krevní oběh při námaze.

V článcích týkajících se této tématiky, které budou na www.trénink.com postupně vydávány, si nastíníme nejčastější typy srdečního selhání, popíšeme si jejich klinickou závažnost a manifestaci a v neposlední řadě se zaměříme na vyšetřovací metody a techniky, které danou srdeční vadu dokáží včas odhalit a třeba i zachránit život takto postiženého sportovce.

Nejvíce častou a velmi zákeřnou srdeční vadou je hypertrofická kardiomyopatie. Podle patologů tato nemoc zapříčiňuje asi jednu třetinu všech náhlých úmrtí při sportovních výkonech. Při této dědičné chorobě dochází v srdeční stěně (v myokardu) k výraznému ztluštění, z čehož logicky plyne, že se jako následek tohoto stavu musí zmenšit dutá komorová část srdce.

Ke zvětšení celého srdce ovšem nedochází, což komplikuje diagnostiku této nemoci. Ztluštění myokardu a malá velikost komorových dutin má za následek smrtelné srdeční komplikace. Srdeční sval je totiž vlivem ztluštění méně výkonný a tím pádem srdce není schopné do velkého oběhu přepumpovat dostatečné množství krve. Tento fakt potencuje již zmíněný malý objem komor – v srdci je méně krve, která je určená pro zásobení svalů, mozku a dalších důležitých orgánů.

Ovšem valná většina nemocných nezemře na nedostatečné zásobení mozku, ale kvůli náhle vzniklé srdeční arytmii. Tato fatální a rychle progredující arytmie vzniká vlivem ztluštěné srdeční stěny. U zdravého jedince jsou totiž nervové vzruchy vedeny v myokardiální a endokardiální tkáni systémem jakýchsi spojených drah. Rozšíření srdce tyto dráhy naruší, čímž vznikne blokáda srdečního rytmu a srdce přestane pumpovat, což vede k náhlé a okamžité smrti.

Takto postižení jedinci zmírají na komorovou fibrilaci. Samozřejmě i tento vážný stav lze vyléčit. Avšak málokterý klubový lékař s sebou nosí defibrilátor, který by dal sportovci ještě naději na příznivý zvrat.

Hlavní diagnostickou metodou, která dokáže zavčas toto vrozené onemocnění odhalit je echokardiografie, tedy ultrazvuk srdce. Jednoduché to ovšem rozhodně není. Problém u tohoto vyšetření nastává u jedinců, kteří pravidelně trénují a pravidelně srdce zatěžují. Srdce zdravého sportovce má totiž srdeční stěnu taktéž hypertrofickou (zvětšenou).

Na rozdíl od nemocného s hypertrofickou kardiomyopatií má ale zdravý člověk svalová vlákna uspořádána pravidelně, což srdci neškodí. Již zmíněný diagnostický oříšek tedy spočívá v rozlišení, který hypertrofický myokard je zdravý a který již patologicky deformovaný. Toto dilema často rozluští až druhý typ diagnostické metody, kterou je srdeční biopsie.

Tato, byť mnohem náročnější metoda, je založena na odebrání části srdeční tkáně, kterou následně lékař prozkoumá v mikroskopu a rozhodne o diagnóze. Třetím způsobem, kterým lze preventivně srdečnímu selhání předejít je genetické vyšetření. Tato metoda je nejvíce průkazná, ovšem velmi drahá a provádí se proto velmi minimálně.

Mezi klinické symptomy, které provází hypertrofickou kardiomyopatii patří pocit dušnosti (dyspnoe), anginózní bolest (bolest jako při infarktu myokardu) a náhlá ztráta vědomí (synkopa).



{comment}