Přechodné období mezi jednotlivými částmi fotbalové sezóny představuje nezbytnou součást ročního tréninkového cyklu každého týmu. Pro trenéry je to každoročně výzva, jak skloubit potřebný odpočinek hráčů s udržením dosažené kondice a přípravou na další část soutěže. Správně pojaté přechodné období není „ztracený čas“, ale naopak prostor pro regeneraci fyzických sil i mentálního zotavení hráčů, doléčení drobných zranění a načerpání nové motivace. 

V článku Přechodné období po sezóně ve fotbale si popíšeme, co to přechodné období je a proč je důležité, jak dlouho obvykle trvá a na jaké fáze jej můžeme rozdělit. U každé fáze se zaměříme na její cíl, charakteristiku a typické aktivity – od odpočinkové fáze přes aktivní udržovací fázi až po progresivní fázi návratu k tréninku. Pozornost budeme věnovat také rozdílům v přechodném období u různých věkových kategorií – od dětí přes dorostence až po dospělé hráče. 

V závěru článku nabídneme praktická doporučení jak pro trenéry, tak pro samotné hráče, aby přechodné období splnilo svůj účel a tým vstoupil do další části sezóny v optimální kondici.

Význam přechodného období v ročním cyklu

Přechodné období je časový úsek na konci soutěžní části sezóny - typicky po podzimní nebo jarní části, který slouží k fyzické i psychické regeneraci hráčů před začátkem další přípravné fáze. Po náročném období tréninků a zápasů musí zákonitě následovat fáze uvolnění a oddechu, aby si organismus odpočinul a předešlo se přetížení či syndromu přetrénování. Hráči během sezóny akumulují únavu – nejen svalovou a energetickou, ale i nervovou a psychickou – a právě přechodné období poskytuje prostor tuto únavu eliminovat a zotavit se z fyzicky i mentálně vyčerpávající soutěžní zátěže.

Z pohledu celoročního tréninkového cyklu má přechodné období svůj jasný smysl a není to pouhé „volno“ bez významu – jedná se o integrální součást periodizace tréninku se specifickým úkolem. V tradičním dělení ročního plánu tvoří přechodné období jednu ze tří hlavních fází (vedle přípravné a soutěžní) a jeho hlavním úkolem je obnova fyzických a psychických sil. Kvalitní regenerace během přechodného období umožňuje hráčům načerpat nové síly a vstoupit do další přípravy s chutí a elánem místo vyčerpání. Proto má smysl chápat přechodné období nejen jako odpočinek tělesný, ale i duševní – čas na „vyčištění hlavy“, mentální restart a načerpání nové motivace do další části sezóny. Vedle regenerace plní přechodné období ještě další důležitou roli, kdy pomáhá udržet základní úroveň trénovanosti hráčů i mimo ostrý soutěžní rytmus, aby následný návrat do plného tréninku nebyl pro organismus šokem.

Správně vedené přechodné období tak hledá rovnováhu mezi odpočinkem a udržením kondice. Z pohledu trenéra to znamená naplánovat takový režim, který hráčům dopřeje dostatek volna, ale zároveň zcela neustrne jejich fyzická připravenost. Podceňovat tuto fázi se nevyplácí – přehnaně dlouhé nicnedělání může vést k poklesu výkonnosti, naopak absence odpočinku hrozí přetížením či zraněními. 

Po kterých částech sezóny přechodné období zařazujeme? V podmínkách dvoufázové sezóny (podzim – jaro), které je aplikováno v České republice, nastává přechodné období dvakrát ročně:

• zimní přechodné období následuje po skončení podzimní části soutěže. Typicky v listopadu a předchází v lednu do zimního přípravného období na jarní část,
• letní přechodné období navazuje na jarní část sezóny. Obvykle končí koncem května či na začátku června a předchází do letního přípravného období na nový soutěžní ročník.

Obě tato přechodná období mají podobný účel i členění, byť se mohou mírně lišit svojí délkou a podmínkami. Zimní přechodné období bývá zpravidla o něco delší než letní, protože mezi podzimem a jarem mívají týmy více času na pauzu a následnou přípravu, zpravidla přes zimní měsíce leden, únor, případně první polovinu března. Letní pauza po jarní části bývá často kratší – nové soutěžní ročníky začínají brzy v létě – a navíc konec přechodného období se často prolíná s dovolenými hráčů či školními prázdninami. V obou případech je však princip stejný. Cílem je zajistit, aby si hráči odpočinuli, ale zároveň byli připraveni naskočit do další tréninkové fáze.

Délka a načasování přechodného období

Délka přechodného období není striktně daná a může se mírně lišit podle úrovně soutěže, věkové kategorie či klubových podmínek. Obecně se uvádí, že přechodné období trvá zhruba 2-6 týdnů. Konkrétní délka závisí na délce předchozí soutěžní části a nadcházející přípravy – například po velmi dlouhé a náročné sezóně může být pauza delší, zatímco mezi kratšími polovinami sezóny (podzim/jaro) spíše kratší. V praxi se často setkáme s přechodným obdobím okolo 4 týdnů. Například zimní přechodné období bývá v mnoha klubech plánováno v 4-6 týdnů, aby hráči stihli zregenerovat a zároveň absolvovat alespoň minimální udržovací trénink. Letní přechodná fáze může být kratší, někdy kolem 2-4 týdnů, protože mezi koncem jarní sezóny a startem nové soutěže nebývá tolik času. Je ovšem nutné zohlednit, že část z tohoto období mohou hráči čerpat osobní volno (dovolené, prázdniny apod.). 

Důležité je, že přechodné období by nemělo být ani příliš krátké, ani nadměrně dlouhé. Příliš krátký odpočinek neumožní plnou regeneraci sil a hrozí, že si hráči neodpočinou dostatečně – pak je vysoké riziko, že později v sezóně doženou tým zdravotní problémy nebo únava. Naopak příliš dlouhá pauza bez aktivity může vést k výraznému poklesu trénovanosti, ztrátě svalové síly, vytrvalosti i herních návyků. Obecně platí, že první část přechodného období má spíše charakter úplného volna (řádově jednotky týdnů) a následně se postupně přidávají lehké aktivity – jak podrobně rozebereme níže. Tento postup zajišťuje, že hráči si nejdříve plně odpočinou a pak pozvolna rozhýbají tělo před ostrým tréninkem. 

Z hlediska načasování navazuje přechodné období vždy bezprostředně na skončenou soutěžní fázi. Například jakmile tým odehraje poslední podzimní mistrovské utkání, nastává pro hráče „volno“ – tedy začíná zimní přechodné období. Podobně po posledním jarním zápase sezóny nastupuje letní přechodné období. Je důležité, aby trenér hráčům jasně sdělil, jak bude přechodné období probíhat – tedy od kdy do kdy mají volno, kdy a jaké případné udržovací tréninky je čekají a kdy se opět rozbíhá plná organizovaná příprava. Hráči tak vědí, co si mohou v rámci volna dovolit (například naplánovat dovolenou) a kdy se zase budou hlásit do klubu k tréninku.

Fáze přechodného období

Ačkoliv přechodné období představuje kontinuální úsek mezi dvěma soutěžními bloky, lze jej pro lepší organizaci rozdělit do tří na sebe navazujících fází. Každá z těchto fází má odlišný režim, intenzitu a cíle. Obvykle hovoříme o:

• odpočinkové fázi (úplný odpočinek) – na samém začátku přechodného období,
• udržovací (aktivní) fázi – ve střední části přechodného období,
• progresivní fázi (návrat k zatížení) – na konci přechodného období, těsně před startem další přípravy.

Toto členění pomáhá trenérům strukturovat volno hráčů tak, aby postupně přešli od úplného oddechu přes lehkou aktivitu až k opětovnému tréninku. Níže si jednotlivé fáze popíšeme podrobněji – včetně jejich cílů, charakteristik a doporučených činností.

 

 

Odpočinková fáze 

První fáze přechodného období je věnována naprostému odpočinku od organizovaného tréninku a soutěžního zatížení. Typicky zahrnuje první týden až dva po skončení soutěže, během nichž mají hráči úplné volno. V této době by neměli absolvovat žádné strukturované fotbalové tréninky, organizované týmové aktivity s míčem ani intenzivní kondiční cvičení. Tréninková zátěž je snížena na minimum, ideálně na nulu – hráči odkládají kopačky a nechávají tělo i mysl skutečně vypnout. Problematice jsme se již věnovali v článku Jak naplánovat posezónní odpočinek fotbalistů.

Hlavním cílem odpočinkové fáze je maximální regenerace a obnovení sil. Po náročné sezóně potřebuje organismus čas na zotavení – v této fázi proto dochází k odstranění nahromaděné únavy, doléčení případných drobných zranění a mikrotraumat, které si hráči během soutěže odnesli, a celkovému ozdravení těla. Neméně důležitý je i psychický odpočinek – hráči si potřebují mentálně odpočinout od soutěžního stresu, taktické přípravy, tlaků na výkon apod. Tato první fáze funguje jako pomyslné „vypnutí a restart“. Správně využitý úplný odpočinek pomůže předejít vyhoření a obnoví u hráčů chuť do fotbalu. 

V odpočinkové fázi je ideální, když hráči nedělají vůbec nic náročného z hlediska tréninku. Doporučuje se pasivní odpočinek, především dostatek spánku, relaxace, nicnedělání, trávení času s rodinou a přáteli mimo fotbalové prostředí. Velmi důležité jsou regenerační procedury. Pokud má klub možnosti, lze hráčům nabídnout masáže, saunu, wellness či jiné regenerační aktivity, které napomohou obnově sil, ale vždy dobrovolně a v klidovém duchu, nikoli jako povinný trénink. Hráči mohou provozovat lehký pohyb čistě rekreačně – procházky, plavání, nenáročná cyklistika, rekreační sport s přáteli – ovšem vše bez vysoké intenzity a jen pokud sami chtějí. Zde jde spíše o psychickou pohodu; žádné cílené běhání či posilování se zatím neplánuje. Důležité je vyhnout se jakékoliv soutěžní činnosti – hráči by v této fázi neměli hrát turnaje, zápasy ani intenzivní tréninkové hry.

Trenér by měl hráče motivovat k odpočinku a vysvětlit jim, že tento čas „nicnedělání“ je opravdu potřeba. Zejména ambicióznější jedinci mohou mít tendenci hned po sezóně dál trénovat individuálně, což ale není žádoucí – tělo potřebuje pauzu. Proto trenéři mnohdy zdůrazňují: „První týden si úplně odpočiň, zapomeň na fotbal.“

Udržovací fáze 

Druhá fáze přechodného období představuje přechod od úplného klidu k lehké, řízené aktivitě. Obvykle zahrnuje zhruba druhý a třetí týden přechodného období. Tréninková zátěž je i nadále výrazně redukovaná oproti normálu – intenzita, objem i frekvence cvičení jsou nízké, nicméně již dochází k zapojení lehkého tréninku a pohybových aktivit s cílem organismus udržet v provozu. Tato fáze se někdy označuje jako aktivní odpočinek nebo udržovací období, protože kombinuje pokračující regeneraci s mírným tréninkovým podnětem. 

Cílem udržovací/aktivní fáze je uchovat základní úroveň fyzické zdatnosti a pohybové koordinace, ale stále poskytovat dost prostoru pro regeneraci. Jednoduše řečeno, hráči by neměli „zakrnět“ úplným nicneděláním – lehký pohyb pomůže udržet kondici, avšak zátěž musí být tak malá, aby nerušila probíhající obnovu sil. Trenér se snaží předejít přílišnému poklesu formy, aby následný nástup do ostrého tréninku nebyl pro tělo šok. Současně ale dbá, aby aktivita byla spíše regenerační než rozvojová. V této fázi už také dochází k psychickému oživení – hráči se začínají lehce vracet do tréninkového rytmu, ale stále v uvolněném, zábavném režimu. Z pohledu aktivit by náplň udržovací fáze měla být pestrá a všeobecná, často se doporučuje zařadit i jiné sportovní či pohybové aktivity než fotbal. Podrobně jsme tuto problematiku probírali v článku "Nejvhodnější doplňkové a kompenzační sporty pro fotbalisty".

Typicky zahrnuje lehké kondiční tréninky. Například individuální výběhy v nízké intenzitě v podobě vytrvalostního běhu v konverzačním tempu, případně jízda na kole, plavání či turistika. Tyto aktivity pomáhají udržet základní vytrvalost a krevní oběh v chodu, ale nesmí být vyčerpávající. Frekvence bývá omezená – například 2–3× týdně krátká aktivita (30–60 minut). Je vhodné zařadit kompenzační a protahovací cvičení, posilování středu těla s vlastní vahou, jógu apod. Tyto činnosti zlepšují pohyblivost, odstraňují svalové dysbalance a připravují tělo na budoucí zátěž, přitom nejsou příliš náročné.

Trenéři často doporučí hráčům, aby si pro radost zahráli i jiné sporty – například tenis, volejbal, florbal s kamarády, basketbal, klidně i rekreační futsal apod. Důležité je, aby to bylo v přátelském nenáročném tempu a jiné sporty zapojí i odlišné svalové skupiny a pohyby, což přispívá k všestrannosti a mentálnímu osvěžení. Variabilita aktivit je v této fázi velmi žádoucí.

Pokud chtějí hráči pracovat s fotbalovým míčem, tak spíše formou zábavy – třeba technické žonglování, střelba na cíl s kamarádem, plážový fotbálek, ale nic v plné intenzitě. Hráči si mohou individuálně zlepšovat cit pro míč bez velké únavy.

Klíčové je, že stále nejde o plnohodnotný trénink. Všechny aktivity by měly být vykonávány s nízkou intenzitou, bez soutěžního tlaku a v duchu volnosti a zábavy. Trenér může hráčům poskytnout doporučený orientační plán, kolikrát týdně a jaké aktivity by bylo dobré vykonat. Například „běž si 2× v týdnu lehce zaběhat na 30 minut a jednou si zahraj něco pro radost“. Některé kluby dokonce v této fázi pořádají společné volnočasové akce – např. přátelské utkání v jiném sportu (hokej, tenis), společný výlet apod., aby hráči byli spolu v uvolněné atmosféře. Hlavní zásada ale zůstává v podobě přiměřenosti a regenerace na prvním místě. Jak uvádějí odborné zdroje, přechodné období má sice udržet kondici, ale tréninková zátěž musí být výrazně omezená a různorodá.

Progresivní fáze 

Třetí, závěrečná fáze přechodného období znamená postupný návrat k organizovanému tréninku a zvyšování zátěže. Zpravidla zahrnuje poslední týden nebo deset dní přechodného období – tedy období těsně před startem navazujícího přípravného cyklu (zimní či letní přípravy). V této fázi se tréninkový režim opět začíná přibližovat běžnému tréninku, i když intenzita a objem jsou stále nižší než v plné přípravě. Lze ji brát jako jakýsi „rozjezd“ před ostrou přípravou – organismus se připravuje na nadcházející vyšší zatížení, aby přechod do plného tempa nebyl skokový. 

Cílem progresivní fáze je plynule rozhýbat hráče a naladit je zpět na tréninkový proces, po týdnech volna a lehké aktivity. Trenér se snaží aktivovat klíčové pohybové schopnosti – sílu, rychlost, koordinaci – ovšem postupně a bez přetížení. Fáze slouží k přípravě těla na nadcházející přípravné období. Hráči si znovu zvykají na strukturované tréninky v určitém rytmu, obnovují se týmové návyky jako je docházka na trénink, společná rozcvičení a dolaďuje se, aby všichni byli zdravotně v pořádku a připraveni na plnou zátěž. Jde také o to předejít zraněním – kdyby hráč skočil do intenzivního tréninku zcela z nuly, riziko zranění by bylo vysoké. Postupným zvyšováním aktivity se tělo adaptuje a riziko se snižuje. 

V progresivní fázi už trenéři někdy svolávají tým ke společným tréninkům, byť v omezené míře. Typické prvky této fáze mohou být buď individuální tréninky nebo lehké společné tréninky. Například 2–3 tréninkové jednotky během týdne, zaměřené na obecnou kondici a lehkou práci s míčem. Obsah může zahrnovat kruhový trénink s vlastní vahou, výběhy v terénu, cvičení na hřišti bez soupeřů (nahrávky, vedení míče, střelba v lehkém tempu). Délka tréninku bývá kratší (např. kolem 60 minut). Cílem je obnovit pohybové návyky a lehce rozhýbat svaly, ne hráče „odrovnat“.

Trenér může hráčům rozdat před zahájením plné přípravy individuální plány na poslední týden nebo deset dní volna – například konkrétní běžecké úseky, jízdu na kole určitou dobu, několik posilovacích cvičení. Hráči tak cíleně zvýší intenzitu aktivity a přiblíží se zatížení, jaké je čeká v přípravě.

Ke konci přechodného období je vhodné zkontrolovat zdravotní stav hráčů – kdo měl zranění, ověřit doléčení, případně zařadit lékařské prohlídky. Někdy se dělají i orientační testy (vážení, měření kondičních parametrů) pro srovnání před a po volnu. Tyto aktivity pomohou nastavit individuální přístup v nadcházející přípravě.

Intenzita v progresivní fázi stupňovitě roste, ale neměla by ještě dosáhnout maxima. Trenéři často volí formu „zahřívacího“ mikrocyklu – tedy týdne, který má malou zátěž a připraví hráče na následující plnou tréninkovou dávku. Například první společný trénink po volnu bývá spíše seznamovací. Důkladné rozcvičení, lehké herní cvičení, žádné intenzivní běhání na maximum. Postupně se pak přidává objem a intenzita, aby na konci týdne hráči zvládli už třeba modelový zápas mezi sebou v nižším tempu. 

Po této progresivní fázi následuje plynule přípravné období (zimní či letní), kde už se trénuje naplno podle plánu. Shrneme-li jednotlivé fáze přechodného období: nejprve úplná pauza, poté pozvolná aktivace a nakonec rozběh do plného tréninku. Tento postup respektuje princip postupnosti a regenerace. Jak uvádí literatura, přechodné období se vyznačuje omezením zátěže, různorodými aktivitami bez soutěžení a snahou udržet kondici – a právě kombinace těchto prvků je rozvrstvena do uvedených tří fází.

Přechodné období v různých věkových kategoriích

Trenéři musí při plánování přechodného období zohlednit věk a výkonnostní úroveň svých svěřenců. Odlišně bude probíhat pauza u profesionálního A-týmu dospělých, jinak u dorostu a zcela jiný režim volíme u malých dětí. Níže se zaměříme na specifika přechodného období u dětí, dorostenců (mládeže) a dospělých hráčů.

Děti (přípravky a žákovské kategorie)

U nejmladších fotbalistů – v žákovských kategoriích a přípravkách – má přechodné období svá specifika hlavně proto, že tréninkový a soutěžní režim dětí je obecně méně náročný než u dospělých. Děti obvykle trénují menší objemy, jejich zápasy nejsou tak vyčerpávající a často mají přirozeně delší pauzy během školních prázdnin. Přesto i u dětí je důležité dát po určitém období tréninku a turnajů prostor odpočinku, aby se předešlo přetížení a znechucení sportem. Délka přechodného období u dětí bývá spíše kratší a často kopíruje školní prázdniny. Například letní pauza může být po skončení sezóny během července a části srpna, zimní pauza přes vánoční prázdniny atd. Děti ale mívají během roku více přestávek (podzimní, jarní prázdniny), takže nepotřebují tak dlouhé souvislé volno jako dospělí hráči. Režim během přechodného období dětí: V tomto případě platí pravidlo „méně je více“. Mladí hráči potřebují hlavně vypnout od organizovaného tréninku a užít si volný čas. Doporučuje se, aby v přechodném období děti buď měly úplné volno od fotbalových tréninků, nebo trénovaly maximálně 1–2x týdně formou her a zábavy.

Prakticky to znamená, že klub může uspořádat třeba jednou týdně volné fotbálky pro radost, nebo úplně nic neorganizovat a nechat děti, ať si hrají podle svého. Hlavním cílem je, aby si děti fyzicky i mentálně odpočinuly a aby se jim fotbal nepřejedl. Pokud se něco dělá, tak především hravě a všestranně. Například volné hraní fotbalu bez taktiky, mixované týmy jen tak pro radost, nebo naopak úplně jiné pohybové aktivity – výlety, lyžování v zimě, plavání v létě, cyklovýlety s rodiči apod. Děti se v tomto věku vyvíjejí a je pro ně přínosné, když si vyzkoušejí různé sporty a pohyby. Trenér může rodičům dětí doporučit, aby potomky vzali třeba na brusle nebo na túru místo formálního tréninku. 

Intenzivní kondiční dril či posilování do přechodného období dětí nepatří vůbec – mladý organismus regeneruje i tak rychle a hlavně by se mohla vytratit radost ze sportu. Je také dobré myslet na to, že děti mívají spontánní potřebu pohybu. I když jim dáme volno, pravděpodobně si stejně budou kopat s míčem venku, běhat a skákat při hrách s kamarády. To je naprosto v pořádku a není třeba tomu bránit – naopak, spontánní hra je pro ně ideální aktivní odpočinek. Trenér by měl spíše dbát na to, aby děti neměly žádné povinné náročné akce a aby pauza působila jako příjemná změna. Přechodné období u dětí znamená hlavně odpočinek a volnost. Trénink buď vůbec, nebo jen minimálně a hravou formou. 

Důležité je udržet nadšení dětí do sportu – aby se po volnu těšily zpět na tréninky. Při správném přístupu děti během pauzy načerpají energii a po návratu se rychle dostanou zpět do tempa, protože u nich pokles kondice není tak výrazný a rychle ho doženou díky svému věku.

Dorostenci a mládež (starší žáci, dorost)

Ve věkové kategorii dorostu 15–19 let, případně i velmi vyspělých týmů starších žáků (14–15 let) se již přechodné období začíná více blížit režimu dospělých, nicméně stále je třeba brát ohled na probíhající růst a vývoj mladých hráčů. Dorostenci často absolvují poměrně náročné soutěže a tréninky, zároveň však mají školní povinnosti a jejich organismus je v období dospívání. Délka přechodného období u dorostu bývá podobná jako u dospělých (3–6 týdnů), někdy mírně kratší. Mládežnické soutěže mívají také podzimní a jarní část, takže po každé z nich následuje volno. Dorostenci však mohou regenerovat o něco rychleji než starší hráči, a také dlouhá nečinnost u nich může vést k nežádoucímu „rozptylu“. U teenagerů hrozí, že během dlouhého volna ztratí návyky nebo je zlákají jiné aktivity. 

Proto trenéři mládeže často volí spíše kratší pauzy, avšak doplněné řízeným programem. V zásadě se uplatňuje podobný model tří fází – tzn. několik dní až týden úplného volna, pak aktivní odpočinek a nakonec návrat k tréninku. Odpočinková fáze bývá u dorostenců kratší než u dospělých; mladý organismus se rychleji zotaví, takže úplné volno stačí třeba jen 5–7 dní. Následuje aktivní udržovací fáze, během níž už trenéři často dávají dorostencům určité individuální úkoly – např. běhat lehce 2× týdně, chodit plavat apod. Mladí hráči už mají určitou míru sebekázně a lze jim svěřit individuální plán. Případně se v klubech dělají společné dobrovolné tréninky, například dobrovolný futsal jednou týdně. V progresivní fázi pak starší dorostenci zpravidla dostávají za úkol individuálně se připravit – např. týden před zahájením společné přípravy mají rozpis výběhů a cvičení, aby přišli na první trénink připravení. 

Některé dorostenecké týmy svolávají hráče ke konci přechodného období už ke společným jednotkám. Zvláště u starších dorostenců (U19) to může být podobné jako u dospělých. Dorostenecká kategorie má svá specifika a u této kategorie je třeba mít na paměti, že hráči jsou v pubertě nebo postpubertě, takže:

• dorostenci se fyzicky zotavují rychle, ale mohou být náchylnější k růstovým bolestem, potřebují také hodně spánku. Je důležité je naučit odpočívat kvalitně, třeba je poučit o správné výživě a pitném režimu během volna, aby tělo dobře regenerovalo.
• teenageři mohou mít tendenci volno „prohýřit“ nebo promarnit u počítače. Trenér by měl komunikovat s hráči i v pauze, motivovat je k nějaké aktivitě, aby celý den jen neseděli u videoher, ale zároveň respektovat, že chtějí vypnout od fotbalové rutiny.
• v dorostu jsou hráči již obvykle dostatečně kondičně vybavení a připraveni, dlouhý výpadek by znamenal krok zpět. Proto je vhodné, aby se hráči aspoň lehce udržovali. Například mnoho dorostenců samo od sebe chodí do posilovny – to není špatně, ale mělo by to být s rozumem a po konzultaci s trenérem. Spíš lehčí váhy, vyšší počty opakování, důraz na techniku cvičení.
• i u dorostenců je třeba budovat všestrannost, takže přechodné období je šance zahrát si i jiné sporty. Trenér může uspořádat pro dorost třeba přátelský florbalový zápas, zajít s nimi na paintball apod. To stmelí kolektiv a zároveň to je pohybová aktivita jiného druhu.

Celkově by přechodné období dorostu mělo kombinovat odpočinek s programovanou lehkou aktivitou. Například zimní volno u dorostenců může vypadat tak, že po posledním prosincovém zápase mají týden úplné volno, pak dva týdny individuálně běhají 2× týdně a posilují s vahou vlastního těla, a v týdnu před novým rokem dostanou plán výběhů obden. V lednu pak zahájí společnou zimní přípravu. Tímto způsobem neztratí mladí hráči kondici, ale zároveň si odpočinou od fotbalové zátěže a školy. Důležité je také motivovat je, aby volno nezneužili k rizikovým činnostem (ponocování, alkohol apod.) – i toto je výchovná role trenéra v mládeži.

Dospělí (amatéři i profesionálové)

U dospělých hráčů, ať už na amatérské či profesionální úrovni, je přechodné období naprosto klíčovou součástí tréninkového roku. Dospělí fotbalisté podstupují vysoké fyzické zatížení a zároveň u nich dochází k pomalejší regeneraci než u mládeže, proto potřebují kvalitní odpočinek. Zároveň zejména u profesionálů je nutné udržet co nejvíce z nabyté kondice, protože rozdíl mezi špičkovou formou a netrénovaností se projeví rychle. 

Délka přechodného období u dospělých se často pohybuje kolem 3–6 týdnů v zimě a 2–4 týdnů v létě. V profesionálních soutěžích bývá letní letní přestávka ještě kratší. Amatérské soutěže někdy umožňují delší letní pauzu, ale i tam se zpravidla po cca 4 týdnech tým schází k letní přípravě. U dospělých je trenér obvykle v plánování přechodného období velmi precizní – hráči dostávají jasné pokyny, jak dlouho mají úplné volno a jaké individuální aktivity mají poté provádět. Profesionální týmy často dávají hráčům po sezóně 1–2 týdny naprostého volna (bez tréninku). Poté hráči obdrží individuální tréninkové plány na zbytek volna. 

Individuální plány zahrnují lehké běhy, kondiční cvičení, případně návštěvu klubového fitness centra několikrát týdně. V poslední fázi pauzy už hráči plní konkrétní úkoly, například intervalové běhy, silová cvičení,...) a na první společný trénink se vracejí v solidní kondici. U amatérských týmů je praxe různá – někde také udělí trenér „domácí úkoly“, jinde spoléhají na zodpovědnost jednotlivců. Ideálně by však i amatéři měli mít aspoň orientační doporučení, jak se udržovat, například běhat si 2× týdně a jednou jít na kolo. Profesionálové mají zpravidla lepší podmínky v podobě regenerační linky, kondičních trenérů, výživových poradců, takže jejich přechodné období může být detailně monitorováno – např. hráči dostanou sporttestery a trenér sleduje, zda plní předepsané běhy. Amatéři tolik možností nemají a často pracují či studují, takže pauza pro ně slouží i k vyřízení osobních záležitostí. O to víc by ale neměli zanedbat aspoň základní udržení kondice, jinak je návrat na hřiště v nové sezóně bolestivý. 

Kromě již zmíněných běhů a posilování individuálně si řada hráčů ráda zahraje jiné sporty – například hokej, tenis, florbal – což je v pořádku, pokud tím nenahradí všechny kondiční aktivity. Někteří fotbalisté - hlavně amatéři - v zimní pauze hrají soutěžně halové turnaje (futsal apod.), což sice udržuje herní praxi, ale nenahrazuje to systematický kondiční trénink a navíc chybí skutečný odpočinek. Trenéři proto často apelují, aby si i dospělí hráči dopřáli skutečné volno po sezóně, minimálně týden úplně bez fotbalu.

Jak uvádějí odborníci, týden až dva absolutního klidu po sezóně je nesmírně důležitý pro celkovou regeneraci fotbalistů. Poté lze postupně přidávat činnosti. Přechodné období je nezbytné k prodloužení sportovní dlouhověkosti hráčů – kdo poctivě regeneruje, může podávat stabilní výkony po více sezón a vyhne se častým zraněním. Dospělí by měli pauzu využít k doléčení všech šrámů, nastavení nové mentální motivace, včetně odpočinku od tlaku soutěže, a zároveň se disciplinovaně udržovat v kondici dle pokynů trenéra. Známým nešvarem bývá, že hráč během pauzy výrazně přibere nebo ztratí fyzičku – to pak komplikuje přípravu. Profesionálové to vědí, u amatérů je to o sebekázni a vedení trenérem. Každopádně platí, že přechodné období u dospělých je nutné brát stejně seriózně jako jiné fáze tréninku – není to „dovolená od sportu“ ve smyslu nezájmu, ale součást tréninkového plánu s jasným účelem.

Doporučení pro hráče a trenéry

Z dobře zvládnutého přechodného období mohou těžit jak samotní hráči, tak trenéři a celý tým. Na závěr proto uvádíme několik praktických doporučení a zásad.

Doporučení pro hráče

Poctivě odpočívejte v době odpočinku. Nesnažte se hned po sezóně „dohnat“ vlastní tréninky navíc. Dejte tělu i hlavě čas vypnout. Spěte dost hodin, relaxujte a nezapomínejte na jiné radosti mimo fotbal. Týden absolutního volna po sezóně je minimum, které si dopřejte.

Dodržujte individuální plán: 

• pokud vám trenér na část volna nachystal běhání či cvičení, snažte se to splnit. Pomůže vám to udržet se v kondici. Buďte disciplinovaní – jde hlavně o vaše tělo. I pár krátkých výběhů týdně může rozhodnout o tom, jak se budete cítit na startu přípravy.
• starejte se o své zdraví. Využijte pauzu k doléčení zranění a prevence zdraví. Choďte na fyzioterapii, protahujte se, posilujte oslabené části těla. Teď je čas vyřešit bolístky, na které v sezóně nebyl čas. 
• nezapomínejte ani na zdravou stravu a pitný režim – i když nemáte zápasy, tělo potřebuje kvalitní živiny pro regeneraci.
• udržujte se aktivní. Nemusíte trénovat, ale úplná letargie také není vhodná. Protáhněte se každý den pár minut, běžte si rekreačně zaplavat, zahrajte si s přáteli jiný sport pro zábavu. Lehký pohyb vám prospěje a přitom nepřekáží odpočinku. Hlavně nezůstávejte celé týdny jen sedět – návrat by pak byl obtížný.
• dávejte pozor na váhu a životosprávu. V přechodném období snadno hráč sklouzne k nezdravé stravě, oslavám či ponocování. 
• užívejte si volno, ale vše s mírou. Přibrat přes pauzu 5 kg nebo si rozhodit režim den/noc vám jen ztíží start přípravy. 
• udržujte si režim – choďte spát v rozumnou dobu, jezte vyváženě. Trocha uvolnění nevadí, ale nesmí to být extrém.

Doporučení pro trenéry

Naplánujte přechodné období do ročního plánu, neberte toto období ročního tréninkového cyklu jako prázdné místo. Už před sezónou si určete, jak dlouho pauza potrvá a kdy hráče znovu svoláte a zahájíte přípravné období. Dejte hráčům včas vědět termíny dovolené a začátku přípravy. Plánujte přechodné období stejně pečlivě jako přípravu – co v kterém týdnu hráči mají dělat, byť by odpověď zněla „nic“.

Trvejte na odpočinku a regeneraci. Někteří svěřenci budou chtít trénovat i ve volnu. Vysvětlete jim význam odpočinku a klidně nařiďte „stopku“. Podporujte je v regeneraci – doporučte maséra, pošlete je do sauny, poraďte relaxační techniky. S hráči o průběhu volna otevřeně komunikujte – ptejte se jich, jak ho tráví, a případně je jemně usměrněte, pokud se nadměrně zatěžují například turnaji. Hráči musí dostat důvěru, současně je třeba občas chránit své hráče před přetěžováním sebe samých.

Zejména u dorostu a dospělých je užitečné dát hráčům na dobu aktivního odpočinku jasné instrukce. Vypracujte jednoduchý plán individuálních kondičních jednotek – například „Týden 2: úterý 5 km volně, pátek posilovna 30 min, neděle 5 km volně“. Plán by měl být realistický a stručný. Pro mladší stačí obecné doporučení, pro profesionály detailní rozpis s intenzitami. Tím zajistíte, že hráči budou vědět, co mají dělat.

Buďte v kontaktu s týmem. I když je volno, zcela se neodmlčte. Moderní trenéři využívají skupinové chaty – můžete v nich hráče lehce motivovat: „Jak jste si užili volno? Kdo byl běhat?“, případně odpovídat na dotazy. Zájem trenéra i během pauzy ukazuje hráčům, že na ně myslíte a záleží vám na nich. Zároveň můžete nenásilně kontrolovat plnění plánu.

Respektujte rozdíly mezi jednotlivými hráči. Ne všichni potřebují totéž. Starší či více vytížení hráči možná uvítají delší odpočinek, mladí by se zase mohli výrazně ztratit kondici, kdyby nic nedělali. Pokud můžete, individualizujte – třeba dovolte zkušenému matadorovi o týden volna navíc, zatímco mladíkovi dáte víc běhání. Sledujte též váhu hráčů – těm, co mají sklony přibírat, zdůrazněte kondiční aktivity a výživu.

Připravte plynulý přechod do přípravy. Po skončení přechodného období nevhazujte tým hned do maximální zátěže. Naplánujte první týden přípravy lehčí, navazující na progresivní fázi. Začněte třeba seznamovacím tréninkem, testy kondice, případně využitím technologií (GPS vesty, sporttestery) pro profesionály k objektivnímu monitorování plnění individuálních plánů, v prvním týdnu atd. Zkrátka počítejte s tím, že návrat z volnějšího režimu něco obnáší. Dobrý trenér pozná, jak na tom hráči po pauze jsou, a podle toho doladí zátěž.

Závěr

Přechodné období po podzimní i jarní části soutěže je v mnohém stejně důležité jako samotná příprava či soutěžní období. Správně nastavená pauza dokáže prodloužit kariéru hráčů, zvýšit jejich výkonnost v dlouhodobém horizontu a udržet je zdravé a motivované. 

V článku jsme si ukázali, že přechodné období není jen „lenošení“, ale má jasnou strukturu. Odpočinkovou, aktivně-udržovací a progresivní fázi, z nichž každá plní specifický účel – od úplné regenerace přes udržení kondice až po přípravu na nový tréninkový cyklus. Zdůraznili jsme rozdíly mezi věkovými kategoriemi. Zatímco děti potřebují hlavně volnost a hraní, dorostenci kombinují odpočinek s lehkým tréninkem a dospělí hráči musí velmi dbát na regeneraci a zároveň se disciplinovaně udržovat ve formě. 

Hlavním poselstvím pro trenéry i hráče je, že odpočinek a trénink tvoří dvě strany téže mince. Jen organismus, který měl čas zregenerovat, může následně podávat maximální výkony. Přechodné období tedy rozhodně nepodceňujme. Trenéři by jej měli cíleně plánovat a hráči zodpovědně využít. Když každý ví, co v které fázi dělat a především co nedělat, získá z toho celý tým výhodu. 

Závěrem lze říci, že přechodné období je čas restartu a načerpání nových sil, ale zároveň i čas přípravy na další výzvy. Vyvážením odpočinku a lehké aktivity dosáhneme toho, že hráči se vrátí na hřiště odpočatí, zdravě nažhavení a připravení navázat tam, kde před pauzou skončili – ideálně ještě lépe. Jak trefně uvádí odborná literatura, přechodné období podporuje fyzickou a psychickou regeneraci, při omezené zátěži a různorodých aktivitách s cílem udržet kondici. Je to tedy investice do budoucí výkonnosti. Dodržujme proto zásady přechodného období a výsledkem bude silnější, zdravější a úspěšnější tým v nadcházející sezóně.

TIP REDAKCE