Naše čtenáře by mohlo napadnout, že nadpis tohoto článku se k dnešnímu datu nehodí, především proto že dnes začínají letní prázdniny a pomalu se blíží i začátek letního přípravného období. Dnešní článek Proč není zimní příprava fotbalistů na běžkách přínosná pro jejich rychlost a vytrvalost?, jehož autorem je profesor PhDr. Lubomír Dobrý, CSs., si však klade za cíl vyvolat polemiku na stránkách www.trenink.com o stavu, metodách a organizaci tréninkového procesu v přípravných obdobích, letních i zimních.

Tento článek vznikl jako odezva na záplavu informací o našich fotbalistech, které trenéři v rámci zimní přípravy vyvezli do hor a kondičním tréninkem v běhu na lyžích je začali doslova ničit. Jiného výsledku s nimi totiž na běžkách před fotbalovou sezónou dosáhnout nemůžou. Rád bych se dozvěděl, čím je toto rozhodnutí zdůvodněno a co od tohoto způsobu zatěžování trenéři a jejich kondiční asistenti očekávají. Byl bych rád, kdyby se našel někdo, kdo bude na mé názory reagovat – ať už kladně nebo záporně – a vysloví se k nim.

"Nedávno jsem viděl televizní záběry, jak jeden ligový fotbalový tým "dělá kondici v horách na kolech". Je to stejný nesmysl jako ty běžky. A pak jsem se díval na pohár konfederace a představoval jsem si tyto vrcholné fotbalisty na běžkách a na kolech. A dost jsem se bavil," říká autor článku Lubomír Dobrý.

Je možné, že rozhodování o tom, jak vstoupit do nové sezóny a jak dát hráčům zabrat, bylo ovlivněno snahou přivést hráče do jiného prostředí. Možná, že bylo záměrem položit na sněhu základ nějaké blíže nespecifikované vytrvalosti. Domnívám se však, že toto počínání je spíš poplatné nesmyslnému rozporcování celistvého herního výkonu na vytrvalost, sílu, rychlost, techniku, taktiku atd.

Protože nechci jen tak planě polemizovat, nabízím několik protiargumentů. S tím prvním, vědecky zdůvodněným, přišel již před 35 lety známý americký fyziolog Fox (1973): "Abyste zvýšili kardiovaskulární a respirační zdatnost, nemusíte trénovat aerobně, protože anaerobní trénink obsahuje vedle anaerobního metabolismu, poskytujícího energii svalům, velmi vysoký podíl aerobního metabolismu."

Druhý argument z doby současné nám nabízejí Elliot, Wagner a Chiu (2007). Podle nich "tréninkové programy ve sportovních hrách, zaměřené na zlepšení kardiovaskulární vytrvalosti dlouhými běhy, jsou pro sportovce, jejichž výkon je založen na výbušných akceleracích, krátkých sprintech a výskocích, škodlivé až zničující. Kontinuální (nepřerušované) aerobní zatížení vede k nevhodným nervově svalovým adaptacím, ke katabolickému hormonálnímu profilu, zvýšenému riziku přetrénování a vytváření nevhodného prostředí pro pohybové učení. Tělo se zadaptuje na dlouhé pomalé běhy, ne na specifický fotbalový výkon. Důsledkem je nezadržitelné snižování herního výkonu. Benefity, které se očekávají od aerobních déle trvajících zátěží, však mohou být získány na všech výkonnostních úrovních i jiným způsobem tréninkového zatěžování, především intervalovými anaerobními zátěžemi."

V naprostém souladu s těmito myšlenkami jsou názory kanadského fyziologa Blatherwicka který dlouhá léta spolupracoval s několika kanadskými hokejovými profesionálními týmy. Zdůvodněně tvrdí, že výraz "kondiční trénink" je zejména v týmových sportovních hrách špatně chápán. A tak když trenér nutí hráče do určitých kondičních cvičení, je výsledkem obvykle trénink pomalosti. A to je u fotbalistů právě případ běhu na lyžích. Je známo, že opakování v tréninku vede k trvalým návykům. Tréninkem chceme zlepšovat úroveň fotbalového výkonu. Aby k tomu docházelo, musí být tato opakování kvalitně plánována a dávkována.

Účelem "kondičního“ tréninku" ve sportovních hrách musí být připravit tým na rychlejší herní výkon po celou dobu utkání. Trénink proto musí být rychlý, ne pomalý. Ke slovu "kondiční" položili však naši trenéři nepřípustné rovnítko s kardiovaskulární zdatností, jejíž součástí jsou respirační a metabolické efekty.

Každé kondiční cvičení přináší také svůj nervově svalový důsledek. Návyky se vytvářejí – ať se to někomu líbí nebo ne. Postatou úspěšného vrcholného herního výkonu (ne vrcholového, ten se odbývá na vrcholcích hor) je rychlost každého pohybu, ne jeho vytrvalé opakování. Každou individuální herní činnost i každou herní kombinaci by měli hráči vykonávat co možná nejrychleji. Všechno je třeba vykonávat ve vysokém tempu a v krátkých intervalech. Aby hráči získali vytrvalost potřebnou pro udržení vysokého tempa po celé utkání, začněte s opakovanými rychlostními zátěžovými úseky (tím nemyslím vůbec sprinty na běžecké dráze) a postupně je prodlužujte. Vytrvalost hráče je něco jiného než aerobní vytrvalost.

Začnete-li trénovat pomalým rekreačním během třeba na běžkách, nikdy nezvýšíte fotbalovou rychlost ani fotbalovou vytrvalost. Ve skutečnosti budete trvale ukládat nervově svalové návyky pohybovat se pomalu.

Správný intervalový trénink na udržení vysoké intenzity výkonu v průběhu utkání má charakter svalově nervového podmiňování. Trénujeme návyky vykonávat herní činnosti vysokou rychlostí, rozumně využíváme intervalové zatěžování včetně zotavných intervalů a postupně prodlužujeme dobu trvání tréninkové jednotky tak, aby se vyrovnala době utkání.

Kondiční trénink ve fotbalu znamená trénovat tak, aby se hráč připravil podávat herní výkon v nejvyšším možném tempu a na co nejvyšší dovednostní úrovni po celou dobu utkání. To je podstata herní vytrvalosti. Od fotbalisty se očekává, že provede v dané herní situaci žádoucí činnost stejně rychle v 1. minutě jako v 92. minutě.

Výraz "aerobní" znamená doslova za přítomnosti kyslíku. Aerobní trénink (např. pomalý běh na dlouhou vzdálenost) probíhá nižší rychlostí tak, aby byl zajištěn do pracujících svalů transport kyslíku v žádoucím objemu. Při každém anaerobním pohybovém zatížení je přítomna i velká aerobní složka – dýchání je často mnohem obtížnější než při aerobním zatížení, srdce pumpuje téměř maximální rychlostí a svaly jsou zásobovány velkým množstvím kyslíku. Dodávka kyslíku však neodpovídá zvýšenému pohybovému (pracovnímu) zatížení a anaerobní metabolismus musí přispívat k produkci energie.

Anaerobní trénink využívá tedy jak aerobní, tak anaerobní metabolické cesty. Podněcuje, a tím trénuje kardiovaskulární systém. Vytrvalostní trénink fotbalistů by měl být tvořen převážně z anaerobních, tj. kratších a intenzivních intervalů, které zvýší zónu komfortu pro výkon v utkání. K prokázaným benefitům takového tréninku patří i aerobní vytrvalost a kardiovaskulární zdatnost.

Aerobní trénink (pomalejší běh na dlouhé vzdálenosti) vede však k vytvoření zóny pomalého komfortu, která se stane více než zvykem. A zde se skrývá pro fotbalisty největší nebezpečí.

Před zahájením tzv. zimní (letní) přípravy absolvovali mnozí fotbalisté náročné testy na různých sofistifikovaných přístrojích. Rád bych také věděl, jak fotbaloví trenéři využili výsledků těchto testů v tréninku? Pomohli jim v řízení tréninku a ve zvyšování úrovně herního výkonu? Přenesli se efekty zimního kondičního soustředění do herního výkonu jednotlivců? Jak se pozná, že k tomuto přenosu došlo?

Trenéři se musejí jednoznačně rozhodnout, zda chtějí mít špatné maratónce či běžce na lyžích nebo dobré fotbalisty.

Tělo se adaptuje v pozitivním i negativním smyslu. Budete-li vzpírat těžká břemena, budete silnější. Budete-li sedět na gauči a nedělat nic jiného, budete slábnout. Tělo si dovede "přečíst" co se s ním děje. Ve fotbalovém tréninku je to totéž. Chcete-li se stát dobrým fotbalistou, nepůjdete do haly, abyste 1 000x opakovali střelbu na koš. A podobně je to i s fotbalovým kondičním tréninkem. Proč by hráči měli běhat jako maratónci, aby se dostali do žádoucí fotbalové formy? Budou-li hráči v tréninku běhat dlouho a pomalu, stanou se z nich dobří pomalí běžci, ale ne dobří fotbalisti. Budou-li trénovat jako sprintéři na dráze, stanou se z nich rychlí běžci, ale ne dobří fotbalisti.

Fotbalista se musí naučit specifické fotbalové vytrvalosti, která mu umožní opakovat vysokou intenzitou krátké výbušné herní činnosti bez míče nebo s míčem po dobu 90 minut a specifické fotbalové rychlosti, která mu umožní být v každém okamžiku utkání na správném místě dříve než jeho soupeř.

Článek je otištěn se souhlasem redakce časopisu Tělesná výchova a sport mládeže. Bližší informace najdete na této adrese.

Bibliografické citace


BLATHERWICK, J. The physiological comfort zone: play the way you practice. Online [1] nebo [2]
ELLIOTT, MC., WAGNER, PP., CHIU L. Power athletes and distance training: physiological and biomechanical rationale for change. Peak Performance Project, Santa Barbara, California, USA. Sports Med. 2007, 37, )no. 1, p. 47–57.
Fox et al. Med. Sci. Sports Exerc., 1973, p. 18–22):



{comment}