Dnes přináší magazín fotbalových trenérů trenink.com exkluzivní rozhovor se současným trenérem nováčka Gambrinus ligy FK SIAD Most, kterého ještě před začátkem soutěže zpovídal Kamil Turoň.

Mostecké druholigové fotbalisty dovedla do nejvyšší soutěže obrovská osobnost československého fotbalu - Přemysl Bičovský. Více se tomto, mimo jiném nejlepším ligovém střelci ročníku 1974, bývalém výborném fotbalistovi a současném trenérovi, který poprvé vstupuje do I. ligy jako hlavní trenér, dozvíte v rozhovoru který poskytl redaktorovi web magazínu trenink.com.

Pane Bičovský, jste hlavní kouč u prvoligového mančaftu, s kterým jste postoupil, přiblížil byste se našim čtenářům s Vaší kariérou, napřed hráčskou a potom trenérskou?

Začínal jsem v žákách za Košťany, tam jsem byl do svých 17ti let, do roku 1967, kdy jsem přešel do Teplic. Od podzimu 1967 jsem hrál za prvoligové mužstvo Teplic do roku 1970, kdy jsem šel na vojnu. Byl jsem dva roky v pražské Dukle. Odtud jsem se vrátil na čtyři roky zpátky do Teplic, kde jsem byl do roku 1976. Pak jsem přestoupil do Bohemky, kde jsem byl do roku 1983. Potom jsme měli to štěstí, že jsme nakonec mohli v tomto pozdním fotbalovém věku odejít do ciziny. Odešel jsem do Rakouska.Tam jsem byl tři roky v Eisenstadtu, tři roky v Mödlingu a čtyři roky v Ybbsu.

Začínal jsem trénovat už v Eisenstadtu. Když jsem tam byl, tak jsem začal pomáhat jednomu hráči, k trénovat přípravku. Pak když jsem byl v Mödlingu, tam jsem dva roky trénoval žáky,byli to kluci kolem těch dvanácti až čtrnácti let. No a když jsem byl v Ybbsu, tak po půl roce hraní, mě prakticky donutili, i když jsem to nechtěl vzít. Tak jsem začal dělat hrajícího trenéra, kterého jsem tam dělal čtyři roky.

Pak jsem se vrátil zpátky do Teplic a trénoval jsem teplické béčko půl roku a od roku 1994 jsem dělal asistenta trenéru Cermanovi ve druhé a nakonec v první lize v roce 1997. V lednu 1998 jsem začal trénovat v Chomutově, kde jsem začal poprvé trénovat sám, kromě béčka Teplic, kde jsem byl půl roku. Druhou polovinu roku 1998 jsem byl v České Lípě, která tenkrát hrála druhou ligu, ale z důvodů finančních problémů který tam byly, jsem po půl roce skončil. Vrátil jsem se zpátky do Chomutova, kde jsme v roce 2000 postoupili do druhé ligy.Po skončení sezony 2000 - 2001 když jsme se zachránili jsem tam skončil. Potom jsem byl 3/4 roku v Karlových Varech ve Dvorech. Od roku 2002 jsem byl v Brňanech,které postoupily do divize.

Po roce majitelé, bratři Kabíčkové převzali druholigový Most, čímž se z Braňan stalo B mužstvo Mostu. Začali jsme hrát o postup do ČFL což se nám nakonec podařilo. Ke konci sezony mělo A mužsvo dlouhou serii porážek, byla obava ze sestupu a tak se udělala změna a já jsem se dostal k trénování druholigového týmu. Souběžně jsem ještě pomáhal při utkáních B týmu při postupu do ČFL. U druholigového mužstva jsem zůstal i následující sezoně, kdy se nám podařilo poprvé v Mostě postoupit do 1. ligy.

Určitě jste, i když jste trénoval v Rakousku a začínal jste s trenérskou dráhu u těch žáčků, to bral jako své hobby. Mám pravdu?

No člověk to bral tak trošku jako výpomoc kamarádům, ale jinak jsem nechtěl trenéra dělat, protože jsem nebyl nikdy povaha taková, která by tohle chtěla dělat. Jsem trošku volnější v různých věcech, nejsem ten typ toho pedanta, kterým by trenér měl asi být. Ale potom v Ybbsu po půl roce, když se postoupilo do třetí nejvyšší soutěže, do regionální ligy, tak mě k tomu přemluvili. Já jsem chtěl pouze ještě hrát. Přemluvili mě k tomu, abych dělal hrajícího trenéra. No a nějak jsem už u toho zůstal.

Takže, kdy se ve Vás zlomilo to, že jste se rozhodl pro kariéru profesionálního trenéra?

No asi se to zlomilo tím, jak jsem se vrátil zpátky do Čech a začal jsem ve druhé polovině roku 1993 trénovat teplické béčko a potom přijal tu nabídku, abych dělal asistenta trenérovi Cermanovi, asi v tom momentě se to nějak zlomilo.

Ve vrcholovém fotbale jste se pohyboval docela dlouhou dobu. Když jste začal ve fotbale pracovat jako trenér, rozcházely se Vaše myšlenky s tím, co jste zažíval Vy na tréninkách anebo jste naopak z toho hodně čerpal a překvapilo Vás něco?

To bych ani neřekl, asi to bylo to, co jsem od toho očekával, žádný velký překvapení. Přeci jenom už jsem nebyl nejmladší, začínal jsem s trénováním v relativně dosti vysokém věku, takže asi přišlo to, co jsem od toho očekával. Samozřejmě jsem věděl o tom, že jako trenér mám větší odpovědnost, větší než jako hráč, člověk má starosti o všechny ostatní hráče, nejenom sám o sebe.

Takže jeden z našich čtenářů, Zbyněk Šoltés se ptá, jak často a v jakých formách se věnujete vytrvalosti? To znamená obecné i speciální v průběhu hlavního období.

Tak v průběhu hlavního období trénujeme vytrvalost prakticky jednou týdně, a to většinou formou intervalu nebo vyloženě herní formou, hrajeme tři na tři, nebo dva na dva, v určitém herním prostoru na udržení míče, na malém prostoru na čas. To jsou takový dvou-tříminutovky, čtyřminutovky, podle toho kolik máme hráčů, my hrajeme čtyři na čtyři, pět na pět. Já bych to těžko definoval, protože, já prostě nejsem typ trenéra, kterej je vyjetej z knížek a snažím se dělat věci prostě tak, aby hráče na tréninku bavily.

Jsem prožil svůj dlouhý fotbalový život a ve fotbale byly věci který mě bavily, a který mě nebavily a snažím se pro ty hráče ty tréninky dělat tak, aby je to bavilo, aby tam pořád byl míč, aby tam pořád byla i ta vytrvalost a všechny tyhle věci aby dělali s balónem, protože každej na to máme svůj názor a já myslím, že ta možnost je to zatížení těch hráčů udělat tak, aby u toho měli míč, aby nemuseli běhat dokola anebo od jedné mety k druhý. A snažím se, a těch forem je dost, a Vy je uvádíte na internetu taky, takže čtenáři se na to mohou také podívat a myslím, že jde o to, aby se trenéři , podle toho připravili a upravili si ty věci podle kvality hráčů, které v tom mužstvu má.

Takže hodnotíte kladně naše internetové stránky?

Samozřejmě, já myslím, že tady u nás žádná taková věc nebyla a chvála Bohu, že něco takové se začalo objevovat, protože můžeme říct, že ta teoretická stránka věci, knihy, časopisy jsou u nás pořád v nedbalkách. Je toho hrozně málo a každá takováto věc, jako jste začali Vy s tímto webem, je pro všechny tyhle lidi velmi dobrá. Když se podívá člověk na západ od našich hranic, tak tam ty časopisy a knihy jsou v daleko větší míře a ti trenéři mají daleko větší možnost čerpat z těchto věcí, a z těch zkušeností těchto ostatních, kdežto u nás tato věc téměř vůbec není.

/Do rozhovoru se zapojil i asistent trenéra Bičovského pan Štefko a chtěl by tuto otázku taky trochu rozvést jako teoretik/

Já taky nejsem příliš trenér teoretik, tak jako si myslím o trenérovi Bičovském, že je právě především trenér praktik a o všem co on hovořil v přípravném období, respektive v hlavním období, jak zněla otázka, obecnou vytrvalost jako takovou neděláme a myslím si, že to všechno děláme speciální vytrvalost, to znamená s balónem, o čem on hovořil. Je to formou her, intervalu anebo někdy to jsou věci s balónem a od mety k metě, ale všechno je to s míčem, přihrávky, jsou to různý průpravný cvičení, kde je vedení balónu, narážečka a podobně, jsou to teda intervaly. Takže takovou formou se ty věci dělají v hlavním období.

V přípravném období taky té obecné vytrvalosti je minimum, dá se říct, že to je jenom první tréninková fáze, když jsme na soustředění, kdy kluci mají třicetiminutový vytrvalostní běh zhruba v tý tepový frekvenci kolem 140 tepů a to je z obecný vytrvalosti všechno. Jinak je vesměs vše s balónem.

Takže defakto praktikujete cvičení, které se praktikuje u žáčků, minižáčků a rozvíjí se dál v dorostencích?

Samozřejmě ty cvičení jsou poměrně už složitější, to znamená, že ti hráči jsou už vyspělí. Já zase mohu říct, protože jsem ty malé děti trénoval, vyšel jsem z mládeže, a pořád ještě mládež trénuji, takže řadu cvičení, které děláme s trenérem Bičovským, tak aplikuji i na děti, ale samozřejmě upraveně a hlavně tam jde o ten interval, který se musí přizpůsobit těm dětem a tu složitost toho cvičení. Ty intervaly samozřejmě záleží, kde se nacházíme,v jakém tréninkovém období, u dětí je samozřejmě ten interval menší a jestliže máme tu prúpravnou hru tři na tři, tak u dospělých v tom přípravném období to může být až tři minuty, u těch dětí je to minuta, minuta a půl.

Při vytrvalosti dělám ty intervaly šest až dvanáct minut, ale přitom to není, jednotvárný pohyb, mají v tom balón, je tam vyražení, jsou tam přeskoky přes překážky, prostě, je tam vždycky změna rytmu, není to jednotvárný pohyb je tam pořád něco do toho zapojené,jako např. střelba, je do toho zapojená přihrávka, je tam pořád nějaká změna. Potom je tam vyražení třeba desetimetrový, pak zase mají určitý volný běh a pak zase znova a ta doba je od těch 6ti do 12ti minut.

Takže do těchto cvičení zapojujete i brankáře?

Gólmani se v přípravě obvykle účastňují těchto věci, jako je vytrvalost, protože si myslím, že je to pro ně zapotřebí také. Pokud je normální hlavní období, tak v těchto trénincích je i střelba , gólmani mají svůj hlavní job chytat. Jinak mají samozřejmě ještě svůj speciální brankářský trénink.

Náš rozhovor se odehrává ve Vašem přípravném období na ligu, do začátku první ligy je asi měsíc a jste momentálně na soustředění. Můžete tak zhruba čtenářům popsat, co to soustředění obnáší?

Začínám s přípravou většinou ve čtvrtek, aby se hráči během těch dvou, tří tréninků, to je čtvrtek, pátek, sobota, trošku rozběhali, aby do toho nevlítli hned. Od pondělí začínáme soustředění asi tím stylem: začínáme v půl osmí vytrvalostním během, jak už říkal Honza Štefko na těch 140-150 tepů, tak půlhodinový běh aby si kluci odběhli, potom je snídaně, protože od deseti hodin je první trénink, potom oběd, od půl třetí druhý trénink-odpolední trénink, od půl šestý potom začínáme posilováním. Posilovnu tak kolem 1 hodiny. A po večeři regenerace, uvolnění, rehabilitace.

Co se týče toho složení těch tréninků, tak dopolední je zaměřený na kombinace, střelbu a pod. Odpoledne vyloženě kondiční trénink zaměřený na vytrvalost. Trénink trvá tak kolem 75-80 minut. Odpoledne v rozmezí těch 8-15 minut, začínám s 15 minutami a s dalšími dny zkracuji časy. Jsou to většinou 4 stanoviště, která si všichni ve skupinách projdou. Je to různé, běháme, normálně jsou ty 10-15ti minutovky v běhu s balónem, vedení míče, slalom, do toho překážky, apod. Změna intenzity běhu. V tomhle se to liší také, protože každé to vyražení, každá ta zátěž tu tepovou frekvenci zvýší, pak se vrací zpátky do té normální hladiny jaká má být na tu vytrvalost a zase znovu vylítnou. Prostě tam není žádná část, že by běželi nějakým plynulým tempem. Pořád je tam nějaká změna, změna nějaké rychlosti a změna směru. Není tam nic, co by bylo jednotvárné.

Pokračování příště ...