V seriálu rozhovorů na stránkách trenérského portálu www.trenink.com se pokoušíme otevřít debatu k tématům, která by měla zajímat trenéry v klubech na všech výkonnostních úrovních a u různých věkových kategorií. Již dříve vyšly rozhovory k problematice jak naplánovat zimní přípravu a jak zimní přípravu připravit trochu jinak.
Na otázky odpovídá Jiří Formánek, trenér který působil jak u mládeže, tak u dospělých od druhé ligy po divizi, současně je editorem stránek www.trenink.com.
Jak vidíte problematiku nácviku standardních situací Vy? Z vašeho pohledu, ve vašich podmínkách?
Proč by měl fotbalový tým trénovat standardní situace?
Protože standardní situace jsou součástí každého utkání a často rozhodují o úspěchu či neúspěchu, o bodovém zisku. Jedna dobře zahraná standardní situace může rozhodnout o celoročním snažení celého týmu hráčů, realizačního týmu a funkcionářů klubu.
Ze standardních situací padá přibližně 30-40% všech branek. Zjednodušeně lze říci, že každá třetí branka padne ze standardní situace a to stojí nejen za zamyšlení, ale i o časový prostor v tréninkovém procesu.
Pokud chcete být gólově efektivní, při zahrávání standardních situací, pak je třeba zaměřit se především na rohové kopy, volné kopy a pokutové kopy, což jsou standardní situace, po kterých padá nejvíce branek.
Jak velkou pozornost by se měla standardkám v tréninku věnovat?
Dle mého názoru by se nácviku a zdokonalování řešení standardních situací měla, na každé výkonnostní i věkové úrovni, věnovat odpovídající pozornost, neboť jejich úspěšná realizace velmi často rozhoduje o výsledku utkání. Pokud se trenéři, na nižších výkonnostních stupních, odhodlají k nácviku standardních situací, tak často svoji pozornost upřou pouze na řešení z pohledu útočícího týmu, zapomenout by však neměli ani na roli bránícího týmu.
Standardní situací také nerozumíme pouze volné přímé kopy nebo rohové kopy. Výhodu proti soupeři lze získat při vhazování ze zámezí, při zahájení hry, zahájení hry ze středového kruhu a kopu od branky. K nácviku pokutových kopů často dochází před pohárovým utkáním. Nepřímé volné kopy často přímo nabízejí možnost nacvičit „signál“.
Které věkové kategorie by se měly věnovat nácviku standardních situací?
Nejmladší věkové kategorie by nácvik standardních situací měly zcela vynechat a soustředit se na pro tuto věkovou kategorii důležitější činnosti. Obecně platí zásada, že o čím starší kategorii se jedná, tím vetší prostor by standardní situace měly v tréninkovém procesu dostat.
Jakým stylem by se měly útočné standardky trénovat a zkoušet?
Pokud chcete zařadit do tréninkového procesu nácvik standardních situací, pak první věc, kterou musíte udělat, je přesvědčit hráče, že nácvik těchto situací bude pro tým a tím pádem i pro hráče přínosem, že může pomoci například rozhodnout remízové utkání.
Poté je třeba rozhodnout, kolik hráčů bude do standardní situace zapojeno, kdo ji bude zahrávat, kdo se bude pokoušet standardní situaci zakončit, kteří hráči naopak budou reagovat na případné neúspěšné provedení standardní situace. Podle toho jak své hráče znáte, vyberete exekutory pro jednotlivé typy standardních situací, nikdy však pouze jednoho pro jednu situaci. Hráči musí být při zahrávání zastupitelní a to až z důvodu zranění nebo střídání.
Hráčům potom musíte vysvětlit, nakreslit a případně také předvést co po nich při zahrávání požadujete. Nenechte se odradit počtem neúspěšných pokusů a neustále vysvětlujte a opravujte. Nácvik standardních situací je nekonečným maratonem, povoleným dopingem pak každá vstřelená branka v utkání.
Hráč si zkouší kopat míče do prostoru, nebo rovnou s nabíhajícími hráči?
Pokud s nácvikem standardní situací teprve začínáte, tak je vhodné prvotní nácvik provádět pouze přímými exekutory. Bez obránců, bez nabíhajících hráčů. Hráči musí přesně vědět kde je prostor, kam má míč směřovat a kam chcete, aby ho zahrávali. Pak následuje nácvik zahrávání standardních situací včetně nabíhajících, tedy útočících hráčů. Ve chvíli kdy bez obránců dosáhnete určité úspěšnosti zakončení, tak přijdou na řadu bránící hráči, které můžeme postupně přidávat.
S obránci nebo bez? Když ano, mají bránit naplno?
Pokud se hráči neučí novou standardní situaci, tak by součástí nácviku měli být i bránící hráči. Intenzitu bránění samozřejmě můžeme měnit. Mnohem důležitější než intenzita bránění je, aby bránící hráči byli při bránění v takovém postavení jako soupeř, na kterého se tým připravuje.
Účelem je, aby si hráči při standardkách věřili, že se prosadí, nebo se naučili nabíhat automaticky do určených prostorů?
Pokud do předzápasového tréninku zařazujeme nácvik standardních situací, tak hráči už musí vědět, do jakých prostorů mají nabíhat, takže cílem je prosadit se po standardní situaci proti hráčům, kteří modelově brání stejně jako soupeř, který vás tým čeká o víkendu.
Obecná pravidla, co by měli hráči při útočných standardkách dodržet?
Hráči musí věřit tomu, že se mohou ze standardní situace prosadit. Hráče, který tomu nevěří, je lepší do exekuce nezapojovat. Po hráčích požadujeme koncentraci, klidně s upozorněním na statistiku v kolika procentech o výsledku utkání rozhoduje dobře zahraná standardní situace.
Právě proto, že se jedná o standardní situace, tak hráči musí vědět, jak je mají standardně vyřešit. Neměli by spoléhat na náhodu, nebo že to „nějak dopadne“. Překvapivé řešení nebo improvizace není prohřeškem proti tomuto pravidlu, ale hráči musí mít jistotu, že se ke standardnímu řešení mohou sáhnout, když jim obrazně řečeno poteče do bot.
Co signály, ty jsou také důležité...
Určitě jsou důležité, ale pro jejich zahrávání potřebujete hráče, kteří jsou ochotní a schopní sehrát potřebné „divadlo“. Troška herectví od vlastních hráčů, které přelstí soupeře, vám hodně pomůže. Nemyslím si, že v případě „signálu“ je důležitá kvantita, ale především kvalita jednoho, dvou nebo tří signálů.
Co obranné standardky?
Celý tým, jeho jednotliví hráči, musí znát své postavení, to zda brání soupeře osobně nebo zda brání prostor, při jednotlivých typech standardních situací soupeře. V přípravě je třeba upozornit na nebezpečné hráče soupeře, stejně jako na typické způsoby rozehrání.
Hráči by si toto postavení měli vyzkoušet prakticky na hrací ploše, i proto aby si uvědomili postavení ostatních spoluhráče. Není však třeba provádět v každém týdenním mikrocyklu. Záleží na tom, zda kádr a především základní jedenáctka je stabilizovaná, pokud není, pak je třeba chování hráčů při bránění si osvěžit.
V jaké fázi tréninkového mikrocyklu k nácviku standardek přistoupit?
Pokud dochází k nácviku nové standardní situace, tak to může být v libovolném dnu v týdenním mikrocyklu. Pokud nedochází k nácviku nových věcí, tak se standardním situacím věnujeme v předzápasové tréninkové jednotce, obvykle tak na 10-15 minut.
Měli by mít jednotliví hráči jasně danou úlohu, která se nemění, ať už jde o útočné nebo obranné standardky?
Ano, jsem zastáncem jistého stereotypu, co se týká standardních situací. V průběhu své trenérské kariéry jsem se naučil být trpělivým, takže role a postavení hráčů neměním po prvním nepovedeném utkání, kdy se hráči neprosadí. Uměním je rozpoznat, kdy je potřeba zasáhnout.
TIP REDAKCE
Rychlostní a akcelerační schopnosti představují v moderním fotbale klíčový výkonnostní faktor, který často rozhoduje o úspěchu jednotlivce i celého týmu. Systematické testování rychlostních parametrů umožňuje trenérům objektivně posoudit aktuální úroveň hráčů, sledovat jejich vývoj a cíleně upravovat celé tréninkové procesy nebo konkrétní rychlostní cvičení. V současné době existuje široké spektrum testů, od jednoduchých lineárních sprintů po komplexní multidimenzionální protokoly, které simulují specifické herní situace ve fotbale. 
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.